Huascarán 6.768 m n. m.

Huascarán 6.768 m n. m.

Je středa ráno, na stole leží mapa a v hlavě plán na velký výlet s Gabi a Anu do středu And.

Zde leží nejvyšší hora Peru, Huascarán (6.768 m n. m.), kde v roce 1970 zahynula liberecká horolezecká expedice při největší přírodní katastrofě v Jižní Americe...

Odjezd byl naplánován až na podvečerní hodiny hned z několika příčin:

1. Musel jsem splnit svojí studentskou povinnost a jít si odsedět dvě hodiny na teorii fotky.

2. Po páté hodině měl Gonzalo dokončit můj nový surf a byť jedeme do hor, na programu je i surfing po cestě,

takže jsem ho chtěl rovnou otestovat.

3. Jelikož jsme diverzanti bez technický a nechceme schytat ani jednu dávku pokut, chtěli jsme část cesty zvládnout přes noc.

No abych to shrnul, ve škole jsem málem usnul, Gonzálo surf klasicky na peruánce nestihl a na prvním kruháči asi dva km od domu jsem málem ťukl policajty. Ono z Francie, kde kruhový objezdy vymysleli, je to sem dlouhá cesta a za tu dobu než se sem tenhle vynález dostal, tak trochu zmutoval. Sedmiproudý prstenec se tak točí krokem furt dokola, a kdo nemá „Big balls" tak se tam točí doteď. Takže při druhém pokusu trefit správnou odbočku jsem si tentokrát důraznějším způsobem vynutil svoje místo ve vesmíru, bohužel jsem přes čelní sklo zanesené směsí všudypřítomného prachu a soli od oceánu nerozeznal nápis POLICE na boku bílého pick-upu a tím na sebe upoutal pozornost. Od té doby jsme je měli za zadkem a když jim došlo, že by z nás mohli vytáhnout nějaký prachy, pustili houkačky a přišli s argumentem, že jsme právě projeli na červenou. To byla samozřejmě blbost, ale nakonec jsme ho ukecali a pustil nás dál bez finanční újmy. Zdálo se tedy, že štěstí nám přeje a tak jsme s úsměvem na tváři pokračovali asi půl hodiny jízdy, než nám přestali svítit světla. To jaksi narušovalo náš plán ujet značnou část cesty v noci a tak jsme na nejbližší benzínce museli zastavit a pustit se tradičně do oprav světel.

Jen tak pro info, už jsme byli v autě asi dvě hodiny, ale město je tak velké a doprava hustá, že jsme stále někde na okraji Limy. Světla mi zabrala víc času než minule, ale nakonec jsem to tam nějak nastavil a mohli jsme pokračovat dál. Rád bych řekl pokračovat v bezstarostné jízdě, ale jak ví každej easy rider, nic není tak jak se zdá, a my jsme po tankování na další benzínce, stále ještě v Limě, už nenastartovali. Bylo asi půl jedné ráno, z benzínky nás vytlačili hlídači na příjezdovou cestu, že prý tam stát nemůžeme a já jsem problém vyřešit nedokázal. Po dvou hodinách jsem to vzdal a rozhodl se zvolit naši pozici, dva metry od čtyřproudé výpadovky a metr od svítícího poutače s cenami benzínu, za náš dnešní základní tábor. Nebylo to nic příjemného spát na periférii Limy, kam se bojí i policajt. Ale díky Anu, která celou noc hlídala na předních sedačkách a hlubokým štěkotem vyprovodila každýho, kdo se jen mihnul kolem, se dalo alespoň na chvilku v klidu usnout.

Ráno jsem se vydal hledat pěšky autoelektrikáře, nebo někoho kdo nám to pomůže opravit. Po hodině se vracím s Alfredem a jeho synem Henrym, kteří po chvilce vyndávají startér a zjišťujeme, že je úplně v prdeli. Alfred si dává půl dne na opravu a tak s Gabou vytahujeme karty a čekáme s čím se vrátí. Odbila dvanáctá a Henry nám dotahuje poslední matku u opraveného startéru. Otáčím klíčkem a motor po napojení druhé baterky startuje. Odfrkl si slušnej černej dým, ale na další pokusy už šlape jako hodinky. Alfred se rozhodně nestyděl říct si o peníze a tak vytahuju z peněženky s těžkým srdcem 1600 kč. Na druhou stranu byl ihned k dispozici, vytáhl nás z průseru a startér funguje, tak jedem.

Jedem si jak páni a po několika hodinách jízdy přichází první policejní hlídka.

No časy se mění a my už jsme v rozdávání úplatků jako ryba ve vodě. To se však nedalo říct o strážci zákona, na kterého jsme narazili. Frajer evidentně chtěl úplatek, ale nevěděl jak si ho vzít. Když mu po desátý vysvětluju že víc jak dvě stovky (kč) mu prostě nedám, dostáváme se k aktu předání, což nám zabralo asi 15 dalších minut. Dával jsem mu je narovnaný, seskládaný, zmačkaný, srolovaný....Chlapec byl tak vystrašen aby to nikdo neviděl, že mě peníze neustále vracel a říkal, že je tu moc lidí a že to musíme udělat jinak. Otočil se a šel do svého auta. Přinesl nám již známou brožuru s vypsanými pokutami a dal mi ji abych si jako četl a pak do ní vložil peníze. Hurá, peníze předány! Ještě něco mlel, ale my už neměli nervy a vyrazili vstříc dalším hlídkám. Ty přišli vzápětí. Odbočili jsme z Panamericany kolmo do hor a na pěti kilometrech potkali asi pět hlídek. Naštěstí se zajímaly spíš o naší bezpečnost v dané lokalitě než o naše peněženky a tak jsme se probojovali až na samé úpatí And, kde jsme nabrali plnou nádrž a započali stoupání , které mělo pokračovat dalších 120 km.No to je slušná porce i pro německej speciál , ale nebylo cesty zpět.

Máme za sebou asi 20 km zatím vlažného stoupání, a začíná trochu přituhovat. Jelikož jsme odbočovali do hor z dálnice, která vede podél oceánu a tedy téměř v nulové nadmořské výšce, můžeme se nyní nacházet zhruba ve 400 m n. m. a auto trochu začíná ztrácet síly.

Zastavím tedy u krajnice a jdu obhlídnout jak si motor vede. Dodneška mě mrzí, že jsem to nevyfotil, ale pohled na totálně černej motor zasranej od oleje do posledního milimetru mě natolik vyděsil, že jsem zapomněl tuhle parádu zdokumentovat. Nevím kudy ale někudy začal prosakovat motorový olej a kapal na rozvodový řemen, který úspěšně distribuoval olej po celém vnitřním prostoru ve kterém se motor nachází. Jelikož jsme byli teprve na začátku naší cesty nepůsobilo auto moc věrohodně ke zdolání vytyčeného cíle, ale bod bezpečného návratu jsme překročili odbočením z naší ulice, rozhodli jsme se jet dál. Motor jsem celý očistil, abych viděl co to bude dál dělat a pokračovali jsme ve stoupání.

S klesajícím sluncem za hřebeny hor, klesal i výkon našeho vozu a najednou si prostě řekl dost a uprostřed stoupání v jedné zatáčce prostě chcípnul. Šero, napravo skála, nalevo propast, povim vám že tohle nebylo místo na kempování a tak jsme rychle zcouvali na neutrál na malinkaté odpočívadlo, které se nacházelo přímo na vnější straně zatáčky kde auto přestalo jet.

Je to tu zase. Tma, nejhorší místo kde člověk může zastavit a auto nejede. Člověk si zvykne i na šibenici a tak nás to extra nerozhodilo a ulehli jsme ke spánku. Když jsme tak leželi v autě a každou minutu se na nás shora řítil kamión, který měl za sebou 100 km klesání serpentýnami a brzdy mu smrděly jak když kamión klesá 100 km serpentýnami, vzpomněl jsem si na Vildovu historku. Vilda byl totiž se školou před 14 dny na výletě v džungli a když čůral v jedný takový zatáčce kde teď stojíme my, pár metrů za jeho zadkem kamion nezvládl řízení a v zatáčce se převrátil. Vildu nerozmašíroval jen díky tomu, že Vil nepotřeboval na záchod o půl minuty dřív. Bůh má s námi evidentně jiné plány než nás vítat u nebeské brány a tak jsme se dožili ranních paprsků zdrávi. Poklepal jsem kladívkem na motor zleva i zprava a motor najednou naskočil.

V autě padnul i názor, že bychom se možná měli vrátit domů, ale jelikož jsme s Gábou jako Brad Pitt, kterej se nikdy nevrací, byla pro nás jediná přijatelná cesta a to vzhůru. Arranka se ze špatný nálady asi vyspala a nic nenamítala, takže jsme na dvojku hezky krůček po krůčku odkrajovali z porce výškových metrů, které jsme měli ještě před sebou.

Nejvyšší bod, který nás měl čekat bylo jezero Conococha ve 4100 m n. m. Cesta ze zatáčky až nahoru mohla mít tak cca 90 km a jeli jsme ji 6 hodin včetně jedné 20 min. pauzy. Nemohli jsme tomu uvěřit, ráno jsme stáli v tmavém údolí, daleko od vidiny toho, že se zdoláme tuto metu a najednou tu stojíme. Ve vesnici, která pár domečky obklopuje silnici, jsme zastavili a dali si zasloužený oběd. V dáli vidíme bílé vršky Bílých Kordiliér a všude kolem nás nádhernou krajinu náhorního údolí, které se vleče a ž k městu Huaráz.Je to tu nádherné, ale čeká nás ještě dlouhá štreka než dosáhneme horských jezer Llanganuco pod horou Huascaran, kde leží pomník českým horolezcům, kterým jsme si dali jako náš cíl cesty.

Já se nechci opakovat nebo bejt nějak trapnej, ale auto zase nenastartovalo. Sedíme a čekáme co se stane. Doufáme, že motor potřebuje po dlouhém stoupání prostě jen delší odpočinek než jen pauzu na oběd. Navíc o sto metrů dál vidíme jak zpoza domu čouhá čumák policejního auta, a tak vlastně nikam nespěcháme, protože je jasný, že by nás stejně zastavili. Uběhla hodina a půl, policajti jsou dávno v trapu a my furt nemůžeme nastartovat. Zkoušíme Arranku přinutit roztlačením, ale ani to nepomáhá. Jenže se nacházíme ve vysoké nadmořské výšce a Gábi při roztlačování začala hrozně třeštit bolet hlava z nadmořské nemoci a sám jsem auto neutáhl. Uhnul jsem tedy z naší cesty dolu z kopce mezi domy kde vedla prašná cesta, ale motor dělal že v autě vůbec není. Projeli jsme mezi domy a napojili jsme se zpět na nějakou asfaltku pod vesnicí s krásným výhledem na jezero.

Já se snažil najít příčinu problému, Gabi zatím připravovala svačinu a Anu honila lamy. Zní to jako idylka, ale byť svítilo slunko byla mi pěkná zima na ruce a představa že tu přečkáme noc byla velice nepříjemná.

Slunce už se schylovalo za obzor a my se nepohnuli z místa. Zaklapl jsem motor a šel hledat pomoc do vesnice, kde jediný co uměli, bylo prodávat skvělý sýr, ale mechanika jsem nenašel. Na konci dědiny jsem akorát narazil na staršího taxikáře, který nám nabídnul, že nás odtáhne do 30 km vzdáleného města k opravářoj. Aspoň to bylo ve směru naší jízdy a jiná šance nebyla tak jsme byli rádi. Když jsme dorazili před garáž servisáka, byla už dávno tma. Mechanik zrovna balil krám a řekl, že se na to podívá až ráno. Další noc v nepojizdném autě obklíčen tentokrát smečkou psů štěkajících na Anu celou noc, takže jsme se moc nevyspali. Navíc byla asi zatím největší zima, a bez spacáku to bylo trochu nepříjemný.

Ráno se náš nový servisák vyvalil z garáže na hromadu písku, která už byla zalitá slunkem a vyžadoval ještě pár minut na probrání. Bohužel si nepamatuju jeho jméno, ale nakonec byl stejně podstatnější jeho kámoš Cézar, kterej definoval problém v benzínový pumpě a dokonce nám prodal jednu z jeho vlastního brouka za krásných 200kč. Lidé v horách jsou o poznání jiní než v Limě. Jak Cézar řekl, tak taky bylo a Arranka zase ožila. Ještě jsme zjistili, že jak jsem měl 6 hodin v kuse plyn na podlaze při stoupání urval jsem kolíbku u lanka a pedál téměř nefungoval. Takže ještě rychlá návštěva místního svářeče, kterej upadlej díl přivařil a mohli jsme na to pořádně šlápnout. Každou zastávku kontroluju vzhled motoru, protože to je jedna z mála věcí, kterým rozumím. Když je motor totálně od oleje, znamená to průšvih ale jedeme dál. Pokud je motor čistý je to super a jedeme dál. Motor už se nešpiní tolik jako při stoupání ale furt z něho teče olej, který musíme dokupovat.

Přijíždíme do horského města Huaráz, které je zásadní bod veškerého obchodu a dění v okolí 500 km na každou stranu. Každý kdo se sem chce dostat musí zdolat stejnou cestu jako my, nebo jinou z druhé strany, ale stejně náročnou.

Když každý tak každý a to včetně cisteren s benzínem, které tvořili většinu dopravy, kterou jsme za naši cestu potkaly. Především oné noci v zatáčce jsme je hodně vnímaly. Každopádně město je to vskutku nádherné s neuvěřitelnou atmosférou. V ulicích je neustále živo díky bujícímu obchodu, který je kombinovaný potřebami lokálních usedlíků a turistů přijíždějících do hor. V průhledech ulic jsou vidět majestátně zasněžené vrcholky hor pod kterými se město nachází. Navíc místní obyvatelé, kterých je v ulicích naprostá většina oproti turistům, jsou všichni oblečeni v tradičních peruánských šatech a nosí nádherné vysoké klobouky. Připadáte si tu jako by jste se vrátili nejméně o sto let zpět. Prošli jsme město, pokoupili pár blbostí a hlavně jsme nakoupili teplé ponožky z ovčí vlny a taky mikinu z lamí srsti aby nám nebyla večer zima, protože nás teprve pravé hory čekají. Extra dlouho jsme se tu nezdržovali a vyrazili dál na sever směr vesnice Yungay, která se nachází asi 50 km od Huarázu. Cestou jsme potkali několik hlídek, nebudu už víc popisovat konkrétní situace, jen zmíním, že jsme změnili taktiku a rovnou přiznáváme že techničák nemáme, ale že už jsme kolegům platili a je to vyřízená věc. To fungovalo a už jsme nemuseli žádné úplatky dávat. Cesta vede podél masivu hor, takže zapadající slunko nám dopřálo opravdu nádherné scenérie s bílými vršky, které jsme si nechali ochotně zarývat do paměti jak hluboko to jen šlo.

Vesnice Yungay, kam dorážíme se třídenním zpožděním až za tmy má velice smutnou historii. Celá totiž padla za obět obrovské lavině kamení a ledovce, která se utrhla v roce 1970 právě z nejvyšší hory v peru, Huarascaran a pohřbila 20 tis. lidských životů. Právě stejná lavina jen její menší část, která se hned na jejím začátku oddělila a svalila se na druhou stranu hory, zavalila základní tábor českých horolezců. Lavina byla stržena následkem velkého zemětřesení, a celkově při této katastrofě zemřelo přes 40 tis. lidí a zapsala se tak jako nejhorší přírodní neštěstí v celé Jižní Americe. Noc jsme přečkali na parkovišti před branami nového Yungaye zato přímo na troskách toho původního zavaleného lavinou. Zvláštní pocit při usínání, když vidíte nad sebou dechberoucí bílou horu, a víte, že pod vámi kdysi bývala vesnice, kterou právě tahle hora pohřbila. Ani nevím co se mi zdálo, ale vím, že jsme si nařídili budík na 5AM abychom viděli východ slunce a mohli se co nejdříve vydat na náročnou cestu k jezerům Llanganuco, která se nacházejí v sedle ve výšce 3900 m n. m. a vede k ním 30 km dlouhá kamenitá cesta s velkým převýšením.

Odbočku na toto stoupání střeží ve městě policejní stanice, kolem které se musí projet. Už večer jsme si to obhlídli a úmyslně se snažili vyhnout kontaktu s policíí právě časnou ranní hodinou, což se nám podařilo. Započali jsme další historický výkon našeho auta a na jedničku jsme stoupali po opravdu špatné kamenité cestě až k nádherným jezerům, které se nacházejí v národním parku. Těchto 30 km nám zabralo 7 hodin bez pauzy. Na konci cesty jsme zaparkovali a dali se na menší výšlap po okolí. Gábi stále bojovala s nadmořskou výškou, takže jsme nepodávali žádné větší výkony.

Když jsme vjížděli do národního parku, museli jsme u pokladny slíbit že Maskot, jak nazvali Anu, nevyleze z auta, protože je to zakázané. No, v autě jsme ji samozřejmě nemohli nechat, tu naši němou tvář, a šla tedy alespoň na vodítku. Cestou jsme potkali partičku oslů a krav, kteří pravděpodobně psa viděli poprvé v životě a místo aby se báli, tak na nás útočili, takže jsme museli i trochu utíkat. Cesta autem mezi dvěma náhorními jezery vede přímo přes lavinu, která tenkrát zasypala české horolezce, a tak nebylo těžké pomník najít. Atmosféra tohoto místa má opravdu duchovní rozměry a při pohledu na jména českých bratrů by člověku ukápla i slza. Zvláště, když jsme na místě našli čerstvý pozdrav z 50. výročí Jizerské padesátky jako důkaz, že ani po 45ti letech se na ně v Čechách nezapomnělo.

Blížil se večer a tak jsme se vydali na zpáteční cestu k autu. Sjeli autem k prvnímu jezeru a nahlásili strážcům parků, že zůstaneme přes noc, tak ať po nás nevyhlašují dole pátrání. Rozhodnutí bylo správné. Západ slunce u jezera ve kterém se zrcadlí smrtící hora je pro nás velkou vzpomínkou, která se jistě ještě vybarví.

Ráno už jsme se výrazně nezdržovali a pomalu se vydali na cestu dolů, ono dolů to bylo nakonec ještě pomalejší než nahoru, protože hrubý kamenitý povrch prašné cesty nedovoloval našemu veteránu rychlejší pohyb a tak jsme se kochali. Cesta vlastně vede místy, kudy tenkrát padala ta velká lavina na Yungay a tak můžete všude v okolí vidět jak místní zemědělci mají na svých políčkách obrovské balvany, které musejí objíždět při obhospodařování své půdy.

Cesta zpět byla krásná, ale pro vás víceméně nudná, protože se nám už nic nepokazilo ani nezkomplikovalo.

Možná jen stojí za mnínku, že 120ti kilometrové klesání zvládla Arranka skvěle, nebo spíš řidič, protože jsme dvě třetiny sjížděli za tmy mohli jsme si dovolit svižnější jízdu do zatáček a tedy brždění jen motorem. Celkový čas sjezdu byl tak oproti stoupacím 6ti hodinám zkrácen na dvě a půl hodiny. 

Po sestupu zpět k oceánu se výrazně oteplilo a ještě v noci jsme dojeli na surfový spot Centinela, kde jsme přenocovali. Druhý den ráno jsme vlítli do vody a dokonce se účastnila i Anu, která sjela svoji první velkou vlnu.

Tak zatím peace a mějte se krásně...