Paracas, Ica, Nazca...

Paracas, Ica, Nazca...

Po delší době vás opět zdravíme, a tentokrát jsme si pro vás připravili pořádnou nálož fotek a o to míň slov.

Takže kdo neumí číst, může rovnou scrolovat a užívat si náš report z intenzivního tripu, kde jsme dali hned několik zajímavých zastávek.

Kdo číst umí, může si prohlížení okořenit kontextem uvedeným v textu i bez použití teletextu.

Dozvíte se tak, že jsme navštívili skvělej surfovej spot Cerro Azul, kde se surfuje u nádhernýho starýho mola.

Najezdili jsme přes 120 km v poušti na poloostrově Paracas, který je národním parkem, kde se ocitnete tváří v tvář obrovským kondorům, nebo ještě větším pelikánům.

Dál jsme pokračovali do oázy Huacachina, kde jsme zkusili sandboarding, s Anu jsme se vykoupali přímo v oáze a zažili co to znamená skejsnout v poušti.

Naším cílem však byla světoznámá náhorní planina Nazca, která nás totálně pohltila svou magičností.

Dali jsme si přelet nad obrazci, večeři s mexickejma stopařkama a večer kempování přímo mezi obrazci, abychom načerpali síly na dlouho cestu zpět do Limy...

....

San Bartolo nás přivítalo vtipnou příhodou.

Projíždíme a vidíme podobně pomalovanou dodávku, tak zastavujeme a s týpkem, co jí zrovna umýval jsme se dali do řeči. Nakonec vyplulo na povrch, že byl před rokem se svou sestrou v Limě v divadle na jedný divadelní hře o Hipíkách a náš nový přítel si šel v průběhu hry ven dát jointa. Když se vrátil do sálu, jeho sestra mu sdělila, že právě propásnul skvělou scénku s autem, stejným jako má on. Nechal to plavat a ted přesně to auto co prošvihnul v divadle, stojí před jeho domem. Nevim jestli jsme to už dřív nezmiňovali, opravdu jsme auto koupili od městského divadla v Limě, kde mělo svou roli v muzikálu o hipíkách....no tak jsme to stočili a jeli jsme hledat otevřenou restauraci na véču.

Potom, co jsem třikrát nechtěně skončil mezi sloupama pod molem a pomlácenej s dírama v surfu, jsme byli odměněni tímhle magickým západem a prázdným lineupem.

U Gonzála mě už čekal nový surf, tak jsem ani nebrečel, ale stařík dostal co proto.

Další den už se měli vlny zmenšovat, a tak bylo na čase se hnout směr drsnou přírodu pouštního poloostrovu Paracas.

Když nám před branami národního parku přestalo jet auto, zničeho nic na mě začal volat člověk na druhý straně cesty, co tam nakládal lidi do svého auta, že to jsou špinavý trysky v karburátoru. Pod knír jsme si zamumlal slova díků směrem k inženýroj, že to vim taky, jenže nešla profouknout. Chlapík se ale nedal a přiběhnul mi na pomoc.

Mrknul na to a říká, že provozuje pouštní buginy co maj tyhle motory a že má doma nějaký věci navíc. To mě trochu vyrazilo dech, protože to na chvilku vypadalo, že jsme zase v pěkný brindě. Vilvar, jak se jmenoval náš nový přítel, slíbil, že ze za pět hodin vrátí a opraví nám to. Takže jsme zvolili pohodlnou polohu a dali si pár hodin odpočinek a doufali, že Vilvar bude držet slovo a dorazí.

Dorazil, opravil, daroval nám filtr, kterej jsme neměli a byl příčinou potíží a zmizel bez nároků na jakoukoli odměnu. Prostě frajer. Dávno už byla tma a my se vydali najít místo na nocování v rozlehlé krajině národního parku.

Tři intenzivní dny na Paracasu, na nás udělali hluboký dojem a mohli jsme s klidným srdcem vyrazit dál po trase.

No teda nemohli. Pouštní terén autu neudělal extra dobře a z motoru pokrytýho centimetrovou vrstvou písku se ozývalo hlasité klapání. Nevim co to je, ale zní to jako velkej problém, je už ale večer a ve měste, kde se nacházíme už je vše zavřené. Nuceně tedy zůstáváme na náměstí a depresivní noc plná scénářů byla pěkně dlouhá. Ráno jsme nastartovali a jeli hledat mechanika. Ihned jsme si všimli, že klapání zmizelo, a tak se potichu, aby si toho nikdo kdo to klapání dělal, nešiml a míříme směr oáza. Po 10 km se ale klapání s velkou pompou vrátilo a my museli uprostřed pouště opět zastavit a problém řešit.

Jenže nevěděl jsem co to je a když auto nechtělo už ani nastartovat, nezbylo než zvolit naši osvědčenou taktiku a prostě jen čekat až se něco stane. Po několika hodinách čekání Arranka nastartovala a my se rozhodli vrátit se do Limy. Po pár km jsme jednohlasně prolomili hrobové ticho v kabině slovy "taky se ti zdá, že to jede líp?", "jo jo, jede to dobře.....otáčíme?"

Zásadní rozhodnutí je potřeba dělat rychle, a tak se bez zastavení otáčíme na široké státovce a zkoušíme jestli si Arranka všimne, že jsme změnili kurz. Nevšimla, nebo ocenila naši odhodlanost dosáhnout cíle a od té doby už jsme s autem problém neměli. Podotýkám, že na tomto výletě. Při dalším tripu do středu And, který už pro vás máme taky připraven jsme měli problémů víc než dost.

Oáza nádherná, poušť nádherná... ale všechno není tak jak se zdá.

Potom co se vydrápete po písečných dunách nahoru, abyste se kochali pohledem na nekonečnou poušť a chystali se na parádní sjezd. Tak co tam nejmíň čekáte, ale přesto potkáte... odpadky?!

Na fotce vlevo je vidět krásná oáza a na fotce vpravo co potkáte po sjezdu dolu...

Keep it clean vnitřní hlas zavelel, Gábi sesbírala na vrcholku vše co potkala a karma na sebe nenechala dlouho čekat...

Při obouvání na sandboard zjistila, že jí jsou strepy (vázání) na nohu tak velký, že jí noha vylítne při sebemenším pohybu a je tak nemožný užít si jízdu dolu. No, co teď s tim tady nahoře?

Nicméně na scéně byl ještě pytlík se sesbíranejma pokladama a kam s nim na jízdu? Vycpat s ním vázání a juchůů dolů...

Sandboarding znamená písek uplně všude, ale je to skvělý!

Ještě jsme místním klukům u rybníka udělali trošku kázání ve smyslu "Keep clean what gives you pleasure..."

A po setmění vyrazili dál...