Stejně jako do česka vlítla kanadská bouře, tak do Peru dorazily pořádný vlny, který podle místních jsou jednou za rok. 12ft bylo jasný znamení, že si máme sbalit svejch pět avokád a co nejrychleji vypadnout na sever, na legendární spot Chicama. Tohle místo se může pochlubit údajně nejdelší levačkou (vlnou ubíhající na levou stranu z pohledu jezdce) na světě a to s délkou až přes 2Km. Vidět tuhle vlnu je vlastně jeden z důvodů proč jsme v Peru a tak nás neodradilo, ani to, že stále nemáme technickou kontrolu na autě a tudíž je riziko vysoké pokuty. Čekala nás 650km dlouhá cesta na sever a to samé zpět do Limy, takže bylo jasný, že policajty potkáme. Šlo jen o to kolik a jak budou přísní.
Palačinky napečený, můžeme vyrazit...
Odjezd z Limy jsme měli naplánovanej na středu odpoledne hned po skončení přednášky. Auto jsme měli napakovaný věcma na 5 dní čekajíc na školním parkovišti s Gabi a Anu, a já s Vildou jsme předstírali přítomnost v lavici. Když jsme úspěšně nasedli do Aranky a vyjíždíme z areálu univerzity nabírajíc před bránou Filipa, oznamuje nám, že Marcos vzkazuje, že se máme vrátit domů, že bude techničák.
Abych vás uvedl do kontextu, už dříve jsme se rozhodli, že naše auto nemůže projít technickou kontrolou a ani na to nemáme čas. Proto jsme se rozhodli, že necháme papíry zfalšovat. Luchito, náš peruánskej skejtovej kámoš, nám totiž jednou při prohlídce města ukazoval týpky, kteří falšujou pasy a doklady a tak jsme to zkusili s techničákem. Marcos se honosil, že to zařídí, že má dobrý kontakty v rodině.
Takže jsme zpět před školou v narvaný dodávce odhodlaný na dalekou cestu a rozhodujeme se, jestli věřit peruáncům, že to stihnou dnes udělat,vrátit se domů a zdržet se 5 hodin čekáním do deviti večer, kdy měl papír dorazit a mít na cestu klid a v ruce papíry. NEBO dát na vlastní instinkt, být realisté, nevěřit ničemu a už vůbec ne peruánckejm vekslákům a jet podle plánu bez papírů a mít dostatek česu na cestu.
Dám vám minutku na rozmyšlenou a tipněte si jak jsme se rozhodli.
Rozhodli jsme se blbě. A to vrátit se domů, čekat u Marcose před domem jak idioti aby jsme se v deset večer dozvěděli, že to bude až druhej den, že to nějak blbě vytiskli a bla bla bla. Takže sedáme do vanu a prodíráme se noční Limou na sever za temnou oblohou a zářícímí hvězdami bez dokumentů. Jedeme celou noc, protože jsme ráno chtěli být na Bermeju abychom chytli dobrý vlny. Bermejo je spot, kde jsme byli minulý výlet, a jelikož se hodně osvědčil a byl po cestě, jevil se jako ideální místo k odpočinku pro auto i pro nás. Dorazili jsme na 200 km vzdálený spot trochu se spožděním asi v 5 ráno, protože jsem ještě po cestě musel spravovat světla. Dali jsme dvě hodiny spánku, nebo spíš já, zbytek pochrupoval po cestě, a už se navlíkáme do neoprénů. Ranní paprsky nám posvítili na nádherný vlny, který byly jen pro nás.
To bohužel netrvalo dlouho a za dvě hoďky dorazila partička longboardistek z Limy, který nám absolutně odřízli přístup k jakýkoli vlně, jelikož chytali jednu za druhou a nepustili nás ke slovu. Postupně jsme se teda vytrousili z vody jak kdybychom si to štrádovali rovnou od Chlumce. Rada starších, tj. všichni kromě Anu, se dohodla, že to balíme a zamíříme rovnou na Chicamu, byť jsme se tu chtěli původně zdržet až do večera. Máme před sebou ještě 450 km a tak jsme si říkali, že včasný odjezd je dobré rozhodnutí, že třeba stihneme ještě podvečerní surfing. Asi po 20 km jsem začal být dost nervozní, auto nechtělo nějak jet a vůně palačinek se z motoru taky dvarkrát nehrnula. Nevěděl jsem co to může byt, a tak stojíc uprostřed pouště zvažujeme pokračování v cestě. Po důkladnější prohlídce motoru jsem zjistil, že mám prasklou podložku u altíku a brzdí tak řemen. Ploužili jsme se teda pomalu dál až jsme narazili na čtyřstěnou věc z rákosu, před kterou byla pneumatika od traktoru s nápisem "servicio". No není to autorizovanej servis VW na Proseku, ale hasák a podložku by mohl mít. Taky že jo. po chvíli napínáme znovu řemen a utahujeme vyměněnou podložku. Mlaďas si řekl o 20 solů, že prej ta podložka byla nová. No nic, je to předražený, ale 160kč je dost v pohodě za to, že se tady uprostřed ničeho objevil se svou chatrčí a pomohl nám.
MUŠLÍ APOKALYPSA
To je něco pro milovníky mušlí, takže Gábi byla v 7.nebi...
Přístav Chimbote
Když dorážíme při západu slunce do Chimbote, což je rybářské městečko asi 200 km od našeho cíle, je jasný, že my dneska surfovat rozhodně nebudeme. Zato ty frajerky co nás vyštípali z Bermeja a co jsme si mysleli, že jsme se jich zbavili, si určitě v Chicamě zajezdili, protože nás už asi před pěti hodinama předjeli na dálnici svojí nablejskanou VW T5. Viděl jsem jak Arance ukápla slza, když nás rozdílem asi 120 kilometrovou rychlostí míjeli v prudkém stoupání.
Nevadí, máme totiž psa proti trudomyslnosti a tak nás nemůže nic rozhodit. Pokračujeme v cestě a noční jízda začíná být víc a víc náročná. Svítí nám jen dálková světla, která sou uplně na hovno protože svítěj asi jen 10 m před auto, ale přesto ze záhadných důvodů vadí protijedoucím autům, který mi na oplátku neustále ukazují svojí palebnou sílu. Jelikož v noci je provoz stále dost silný a 90% tvoří dálkové autobusy a kamiony, mám už oči jako sova a dvě hodiny spánku za poslední dva dny taky nevytváří ideální podmínky na řízení. Odbočujeme tedy asi ve 12 večer na odbočku rozestavěné dálnice. Vyvalil jsem se z auta jak pytel odpadků přímo na karimatku a pod širákem usínám asi do dvou minut. Ještě mě chytá trochu zodpovědnosti a ptám se jestli někdo bude furt vzhůru aby nás náhodou někdo neobral, ikdyž stojíme uprostřed savany. Vilda mě ujišťuje, ať nemám strach, že si bude číst a ulehá vedle mě a Filipa s čelovkou. Gabi spí v pootevřeným autě. Asi po dvou hodinách se probouzím. Vilém v totálním kómatu s peněženkou a iPhonem u hlavy a zbytek posádky na tom je dost podobně. Najednou vidím jak se něco pohlo kousek od závory u které jsme stáli. Ejhle, člověk. Trochu ve mě hrklo a spěšně budím Růženky a velíme odjezd. Nechci to nějak dramatizovat, třeba to byl slušnej člověk, co se prostě ve dvě ráno procházel po poušti, ale myslím, že to bylo o fous. Jsem zase plný sil a pokračujeme v jízdě. Ráno budeme ve vodě. Po cestě potkáváme dopravní nehodu. Přejetej člověk, celej od krve leží uprotřed silnice a kolem něho tři poldové a pár diváků. Ani ho nepřikryli chudáka, a tak se nám s Vildou naskytnul nehezký pohled, kterej mám až doted v paměti. Atmosféra v autě tváří v tvář smrti zhoustla a mlčky točíme další kilometry na tachometru. Míjíme město Trujilo, což znamená podledních cca 80 mk do cíle. Na periferii města potkáváme další mrtvolu. Tentokrát přejetá paní. Sice není tak od krve, ale nehybné tělo ležící obličejem do asfaltu s obvyklým obecenstvem, bylo dalším tématem na přemejšlení. Panamericana tu prostě lidem dává obživu a zároveň životy bere, a to rovnou vidlema. Neustále míjíme lidi u krajnice, kteří čekají na někoho kdo je odveze zase někam jinam, nebo jen prostě někam jdou. Absolutně neosvětleni se vám vynoří z totální tmy pět metrů před autem. (R.I.P.)
Tady to vypadá, že máme něco v cestě...
Tak se jdeme mrknout...
Převrácenej kaminon se zásilkou slepic, chudinky, ale vypadaj OK a už čekají na další spoj do Limy...
V 6 ráno přijíždíme do slavné Chicamy. Zaplavuje nás radost a úleva. Ve tmě vidíme bílou pěnu jak se řádkuje po vzoru bramborových řádků a čeká na první ranní surfaře. Projíždíme pomalu po pobřeží a vidíme v rozsvícených luxusních domech na pláži, jak se již rozcvičují bohatí Limané navlíknutí do neoprénů v obývácích před telkou. To nás trochu rozesmálo a vyděsilo zároveň, protože to znamenalo, že ve vodě bude dost našlapáno. Parkuju přímo na útesu nad spotem a usínáme. Probouzím se za další dvě hodiny a vidím to co znám jen z obrázků a svých snů. Obrovskou zátoku do které přichází z ještě větší dálky celá armáda vln připravených vymlátit z vás duši. Absolutně dokonalý obraz. Ve vodě už je teda dost lidí a po pláži si to štráduje na začátek zátoky taky solidní zástup.
Chicamo, jsme tady!
Všichni tři jdeme do vody, Gab číhá na útesu a počká až s čím příjdeme. Nalejzáme do vody těsně pod line-upem. Je tu dost mělko, takže po pás ve vodě se dostáváme skoro až tam. Síla vln a mělkost vytváří opravdu silný proud, takže jakmile jsme skočili na prkno a začali pádlovat, začalo nás to unášet jak řeka a měli jsme jen chvilku na to, dostat se mimo pěnu na klidnou hladinu. To se víceměně po chvíli podařilo, ale jsme o dobrých 100m níž než jsme nalejzali. Je to neuvěřitelný, jak je to tu hrozně obrovský všechno. Ani ne tak výška vln, ale celá ta zátoka a dýlka ty vlny. Ve vodě může být kolem stovky lidí, ale nikdo nikomu nepřekáží. Nejbližší člověk odemě je třeba 20-30 m. Připadal jsem si jak na širém moři. Chvíli mi trvalo než jsem si v hlavě srovnal jak k těm vlnám mám přistupovat. Najednou jsem si všimnul, že jsme o dalších 100m níž. Proud byl v celé zátoce a celé to bylo tak nějak v pohybu a hrozně rychlý. Po chvilce pádlování proti proudu a hledání správného místa chýtám vlnu, ale nemůžu se dostat z pěny do čistýho rádiusu, kterej se snažím furt dohnat ale je neustále metr předemnou. Asi po 200m seskakuju a zjištuju, že nemá cenu pádlovat zpět a nechám se odnést na pláž, což ale trvá dalších 15min. Zpátky na line-up po pláži jdu sám, kluky jsem někde ztratil. Nevím kde, je to tak obrovský, že nerozeznám kdo je kdo.
Celej ten spot mi připomíná jednu historku z tátovejch studií v Liberci na Harcově. Chodili do jedné oblíbené hospody, kde bylo furt narváno a člověk se musel o svoje místo na sezení dost porvat. Když se konečně probojovali ke stolu a usedli, hned jim na stole přistálo pivo. Chvilku klábosili, pravděpodobně o vzorečkách na pružnost, a tu mu na stole přistálo další pivo, aniž by měl odpitou půlku prvního. Inu nevadí, bude se hodit, pomyslel si budoucí otec a pokračoval v konverzaci s kamarády. Když mu tam přistálo další a na stole to začalo vypadat jak v pokoji mladého chemika, obořil se na číšníka, že si další neobjednal. Číšník mu na to odvětil, že jestli neumí chlastat, tak ať vypadne, že zabírá místo ostatním. Jak to dopadlo už nevím, ale paralela k týhle peruánský legendární vlně je to podle mě naprosto trefná.
Poučen touto historkou jsem nalezl tedy podruhé do vody, udělal pár temp a rovnou chytnul epesní vlnu, která mě dovezla až do zátoky. Nebudu uvádět odhady ujetejch vzdáleností a velikosti vln, jelikož by byli značně neobjektivní, ale bylo to dlouhý. Po několika sjetých vlnách jsme se potkali s klukama na pláži a ještě naposled nalezli do vody. Chytli si poslední vlnu dne a unavení se vydrápali zpět na útes za Gabi. Tenhle spot není bohužel pro ni, jelikož s longboardem by v takovým proudu a silných vlnách dostala pěkně za uši.
Dáváme oběd a rozhodujeme se, že spot jsme pokořili a jelikož tady začínali dost přibývat s víkendem lidi, zkusíme se vrátit na Bermejo, kde by mohlo byt prázdno. Víme, že máme před sebou dlouhou cestu a tak rovnou nasedáme a vyjíždíme směr jih. Jak jsme měli štěstí na policajty cestou nahoru, cesta zpět byla pravý opak. Byl totiž svátek a tak pravděpodobně probíhala místní akce "Pedro" a policajti byli všude a všude nás stavěli. První zastávka byla více než vtipná. Frajeři si na nás počíhali hezky na jednom velkým kopci. Zastavili jsme a modlili se ať nechce techničák. Trochu jsme pokecali a příjemná konverzace byla ukončená přáním hezkýho dne. Chci nastartovat, ale nejde to. Motor dostal do prudkýcho kopce záhul a potřebuje chvilku odpočinout. Trapný a nebezpečný moment, kdy se může policajt vrátit a zeptat na technickou je zachráněn, když za námi strážník zastavuje další vozidlo. Celou situaci kontroluje jeho golega, který stojí přes cestu u zaparkovaného policejního teréňáku trochu staršího data. Chvilku ho sledujeme, což ho asi přimělo k akci a stoupajíc si do prostřed cesty zastavuje protijedoucí vozidlo, aby ukázal, že taky umí. Jenže hovno. Červený sedan suveréně poldu objíždí ve stokilometrový rychlosti. Scéna jak z "Fear and Loathing in Las Vegas", kdy Johnny Depp ujíždí v poušti Garymu Buseytovi v roli osamělýho policajta. Obelhaný strážce zákona běží do auta, startuje, troubí na kolegu, kterej ukončuje konzultaci auta za námi a téměř za jízdy nasedá ke parťákoj do vozu, ze kterého se od nastartování nepřestal valit černý dým. Chlapci v týhle sestavě s dýmem ujeli asi 100m a auto jim vypovědělo službu. Sedan už byl dávno v Mexiku a my čumíme všichni z okýnka s výbuchem smíchu. Kontrolované auto za námi využilo situace a s ledovým klidem odjelo. Otáčím klíčem, dodávka startuje a my taktéž opouštíme místo činu nechávajíc šerify na pospas jejich osudu.
Cestou nás staví dohromady 6 hlídek s podobným scénářem. Stojí na kopci, takže auto nestartuje. Abychom se vyhnuli trapným pokusum o startování, využíváme čekání a dáváme se strážníkama selfís. Shooting jak pro ELLE, každej z nich vytáhne telefon, že chce taky fotku a tak získáváme cenný čas na odpočinek motoru. Ani jedna kontrola nechtěla techničák. Nechápu.
Tak kdo tady koho vlastně fotí? :)
Na Bermejo přijíždíme opět nad ránem. Konečně spím víc jak dvě hodiny, protože není kam spěchat. Vlny jsou tak obří, že je nesmysl tam chodit. Ale jsme tu sami. Dospáváme pořádný deficit a doufáme, že se to trochu uklidní.
Samozřejmě, že vůbec. 12 ft je prostě na tenhle spot moc. Já s Gábi jdeme sbírat nějaký bordel na pláž, Vilda se učí do školy a Filip oblíká neoprén. Fandíme mu z útesu, ale dostává direkty do dvoumetrový pěny a proud ho odnáší daleko do zátoky, že ho jen těžko vidíme. Po půl hodině se vrací po pláži. Říkám mu ze srandy, že to udělal naprosto blbě a že mu to jdu ukázat. Lezu do vody a samozřejmě jako přes kopírák dostávám jednu z nejhorších náloží co pamatuju a jsem odnesen do zátoky, kde trochu znervoznuju, protože jsem uprostřed obřích closeoutů a nevim kudy na břeh. Nakonec se nějak probojuju a vracím se poctivý dva km po pláži zpět.
Poctivý 2 km po pláži zpět...
Traga si hraje na pláži s tím, co přinesl Pacifik...
Volnočasové HOBBY je totiž projekt KEEP IT CLEAN...
Více o týhle zajímavý neziskovce tady >>>>>> FB
To už na spot dorazila partička ambiciózních mlaďáků, kteří se snaží dostat přes pěnu po skále o kterou se vlny lámou. Jejich kouč jim z útesu ukazuje kdy mají jít dopředu a kdy zaklesnout do skály a přečkat náraz vlny. Máme to jako kino přímo na dlani pod náma. Držíme jim palce, ale dostávají nálož přímo na skále a s obouchanými prkny se vrací zpět na pláž. Ještě zkouší nalézt do vody stejně jako my, ale scénář se víceméně opakuje. To nás trochu potěšilo, protože nejsme očividně takový lamy.
Zůstáváme přes noc a věříme předpovědi, že neděle by měla byt klidnější. Dunění příboje nás doprovázelo celou noc a ráno tomu nebyo jinak. Bezezměny, až na taktiku další partičky co dorazila z Limy. Ti si totiž přivezli vodní skůtr. Dobrá volba. Dva kámoši, jedna holka. Jeden na skůtru druhej na surfu. Jednou za čas si to na klidnější hladnině vzádu přehoděj a na surf jde druhej, co původně vozil toho prvního. Roztahávaj se a funguje to. Dávají skvělou sešn, kterou jim slečna točí na kameru.
Balíme surfy a mizíme jižněji. Úspěch se dostavuje. Zastavili jsme se na spotu, kterej už jsme znali a tady to šlo. Taky byl proud ale aspoň to odsejpalo. Šup do vody, rychle chytit vlnu a po břehu zpět. Potkáváme tady druhou T2 s týpkem z LA a lokálem. To už jsme ale vysurfený a přenecháváme jim hrací plochu. Do limy přijíždímě opět za tmy...
Každopádně před takovouhle lehce dobrodružnou cestou bych už dnes rozhodně nezapomínal na cestovní pojištění, které opravdu doceníte až když se něco přihodí. Za nás můžeme doporučit tohle od čsob
https://kalkulacka.csobpoj.cz/cestovni-pojisteni
Vilda si jde pro první surfovou fotku...
