posíláme další pozdrav z Limy. Ve škole dobrý. Každý den máme teplé jídlo a paní učitelky se k nám chovají hezky, když tam zrovna dorazíme. Ale bude hůř začínají se nad námi stahovat mračna. Je tu zase ten blbec před tabulí co mi dělá problémy, je hrozně podobnej tomu ze střední a taky trochu vypadá jako ten co mě chtěl vyhodit ze statiky. Nevim proč mě furt tyhle lidi pronásledujou, dokonce ani tady mi nedaj pokoj. Ale poradim si s tim tak jako vždy, tak neměj obavy. Přednáší nám fotku a naschvál s námi nemluví anglicky, ikdyž mluvit umí. Každopádně víc než z „pana nemluvím anglicky“, jsem se bál našeho prvního zemětřesení.
Byla to taková naše malá nečekaná premiéra. Jednou takhle v noci obývajíc naší budku z latí a skla slepenou jen pomocí vůle, jsme pocítili jak se začíná třást vše kolem nás. Trvalo to asi 20 vteřin, což bylo dost času na útěk někam do bezpečí, tuhle možnost jsme však nevyužili a samozřejmě jsme stáli s otevřenou pusou a koukali na sebe. Než jsme se probrali, tak bylo po všem. Tabulky skel se dotřásly, postel se stolem skočili zpátky na svoje místo a my mohli začít panikařit. Vyběhli jsme ven na schody, což je jedno z nejhorších míst, kde se člověk může při takové situaci ocitnout. Když jsme poznali, že to jako bylo všechno, vrátili jsme se do postele a neklidně usnuli. Ráno nám Marcos s úsměvem říkal, že to nic nebylo, že tu bejvaj i silnější zemětřesení než to včerejší. Podle mě trochu machroval, protože 4,5 stupně Richterovi stupnice už je téměř středně silné zemětřesení. Od tý doby uběhli dva měsíce a zažili jsme dalších asi 5 otřesů, ale ten prví byl rozhodně největší. Je to fakt divnej pocit, ale stejně nakonec neděláš nic jen doufáš, že to nebude nic horšího než minule. Kdyby to bylo větší zemětřesení, tak stejně zareagujeme až to bude všechno praskat. To mi připomíná, že koncem května bude mít 45. výročí česká horolezecká expedice Huazcaran , která kompletně zahynula tady v Peru pod kameny z posledního velkého zemětřesení v 70. letech. Doufám, že se na tohle smutné, ale nádherné místo taky podíváme.
Nebezpečí však nečíhá jen v horách, ale především ve městě. Pokud máte ještě minutku, počtěte si jak nás s Gabi před několika dny přepadli.
Vyrazili jsme na nákupy do čtvrti, která patří k těm méně bezpečným, ale mají tam velkej trh, kde seženete opravdu všechno, takže ideální místo pro takový vetešníky jako je Gaba a Tada. Měli jsme tam namířeno s Luchitem, našim peruánským kamarádem, kterej nám dělal průvodce. Viděli jsme nepřeberné kombinace barevných látek, ruční šití klobouků, rozmixovaný žáby v osvěžujícím drinku, obchod s kořením, kde prodávali usušenou a naváženou snad půlku jížní ameriky. Jedli jsme u stánků s prapodivnými věcmi a splácali, co se dalo. Po 5ti dnech na záchodě jsem si říkal, že nejlepší obrana je útok a nadopovanej práškama jak se starším bráchou za zádama jsem do sebe hrnul co mi přišlo k chuti. Taktika a prášky zabraly, přečkal jsem dopoledne v jedinejch trenkách, což bylo znamení, že se můžeme vrhnout do druhého úkolu dne.
Tím bylo: konečně vyzvednout auto z opravy od Julia, kterej měl garáž jen pár bloků od tržnice. Luchito už musel do práce a tak nás po přednášce za jaký ulice nesmíme vkročit, opustil a my se s Gabi vydali chytnout i na ty dva km radši taxi (přejezd je bezpečnější než chůze) a pádili jsme směr garáž.
Na rohu ulice jsme si ještě po cestě za Juliem koupili pizza meloun a plni zážitků a věcí v batohu jsme si to štrádovali až do garáže. Julio mi, klasicky zasranej jak závitník, podává paži, abych mu na uvítanou potřásl ramenem, protože zbytek ruky jsem v tý tmě ani neviděl jak byla špinavá od oleje. Sděluje nám, že potřebuje ještě hodinu než motor dodělá a budeme ho moci odvézt do auta. Není problém, je hezky a tak vyrážíme na obchůzku po hoodu.
Byl jsem tu už asi po desátý tak jsem se cejtil celkem bezpečně, což nebylo nic oproti Gábi, která po chvíli vytahuje ajfona a začne fotit idylickou scénu s bílým broukem na chodníku. Pohodička, ideální čas sednout si na patník a začít si vyndávat kamínek z boty. Jen co mi doklapne adidaska zpátky na nohu jak střevíček popelce, slyším jekot a vidím Gábi, která stojí asi o 6m vedle, jak ji frajer bere telefon z ruky a zdrhá s kumpánama pryč. Neváhám a s narvanym batohem se za nima rozbíhám a křičím mezinárodní slovíčka typu „you motherfucker“. Přebíháme čtyřproudou silnici, kde jsem se málem rozmáznul přes ostrůvek jak mi nohy kmitaly, a pomalu ho doháním. Když už jsem ho skoro měl, zaběhnul do úzké uličky mezi baráky, kde jsem ho už v zápětí doběhl a natlačil na zed. Rozdali jsme si pár směšnejch ran a já se vrhnul po telefonu, co měl v ruce, v tom nás ale doběhl zbytek peletonu a telefon převzali jak štafetovej kolík. Ostatní se na mě vrhli a po pár vteřinách jsem na zemi, kde utržím pár ran. V tu chvíli za námi dobíhá i Gábi se snahou mi pomoct, ale přibíhá k ní nejmladší z bandy a ještě z ní serval kabelku. Já jsem ještě dostal kopačku do obličeje a hoši zmizeli v útrobách temných uliček a dveří. Posadil jsem se a chvilku vydejchával, to už všude okolo byli lidi, co vylezli z okolních dveří a pár lidí koukalo i do uličky z ulice. Místní babky se na nás vrhli a snažili se nás vyhnat na ulici s tím, že už je po všem a ať neděláme problémy a vypadnem.
Jelikož bylo jasný, že babky znaly útočníky, pravděpodobně to byli jejich synové, věděl jsem, že jsme ve výhodě, protože jsme nebyli na nějaké cizí ulici, ale přímo v jejich domech. Rozčílenej jsem teda začal na bábu křičet, že nikam nejdu a že jí dávám dvě minuty aby sehnala naše věci, jinak voláme policii. (v tu chvíli jsem si představil, jak vytahávám můj iPhone aby okradli ještě mě). To na ní ale evidentně zabralo a začala mě oprašovat a nabízet vodu. Odstrčil jsem ji a důrazně ji vysvětlil, že chci aby policie viděla co se mi stalo. Furt se nic nedělo a jen se nás snažili uklidnit, což se jim moc nedařilo, protože jsem na ně začal řvát, že jsme turisti a že budou mít velkej problém. To už bába brala kramle za roh a po chvíli se objevuje s iPhonem v ruce. Trochu mě její úspěšnost překvapila a vyžádal jsem si ještě kabelku. Zase zmizela za roh a za minutku byla zpátky i s kabelkou. Tabyla evidentně vysypaná a prošacovaná, ale klíče od domu i kreditka byly zpět a tak jsme sbalili pět švestek a se zdvihnutým prostředníkem na ty uličníky co vylezli zpoza rohu, zmizeli.
Po pár metrech si s vyděšeným ale uspokojeným úsměvem za chůze plácáme na znamení úspěchu a jdeme si sednout na hřiště, které je nadohled od Juliovi garáže. Vydejcháváme situaci a přemítáme co se právě stalo.
Koukli jsme na hodinky, je čas, a tak se v klidu zvedáme jak Travolta se Samuelem, Gaba nandává Armani brýle za 5 tis. co měla celou dobu nepovšimnutě na hlavě, a pomalu jdeme vyzvednout motor.
Fotostory z krádeže: pár fotografií jak probíhala krádež a následný úprk. Snímky pořízené samotným pachatelem. Gabi neměla zrovna na iphonu zapnutý NikeRunning, takže přišla o rychlostní rekord.
Julio nás vítá se slovy „Let's go brother,“ což sem ho naučil minule a pak to celej den opakoval furt dokola. Vytáhli jsme teda s mým bráchou motor na ulici před garáž, kde stopujem taxi abychom to železo narvali do kufru a odvezli tam, kde stojí naše dodávka. Motor je uvitř a vyrážíme...
Přichází víkend a my jsme ready na první trip s opravenou mašinou. Ručička kompasu ukazuje na sever a to je presně náš směr. V plánu je ujet asi 300 km severně od Limy na vyhlášenej surfovej spot Bermejo. Dlouhá levačka na nás čeká podle internetu s 5ti stopama swelu, což je dobré znamení. Po cestě nahoru máme v mapě ještě pár dalších míst kam se podívat, a tak už nezbývá nic než sbalit kufry, zatáhnout školu a narvat surfy do auta.
Vyrážíme jen ve třech s Gabi a Filipem, protože Vilda měl nějaké povinosti ve městě a tak se u auta loučíme. Nejhorší na všech vejletech je dostat se pryč z města. Doprava je tu katastrofální a rozlehlost Limy je taky dost unavující, takže se už hodinu prodíráme přístavní čtvrtí ven z betonový jungle. Vtip je v tom, že když se chcete dostat z města musíte samozřejmě projet vnějším centrem metropole, poté okrajem a pak teprve největším slumem. Všude stojíte v zácpě a čím dál jste od centra, tím jsou čtvrtě nebezpečnější a tak se modlíte ať už jste pryč, protože tady by se o vás nikdo nezajímal, pokud by jste měli problém...
Průjezd přístavem, což znamená asi 15 km v koloně mezi skladama a domama bez střech, se podařil a už si to svištíme na dvojku do obřího kopce, kterej uzavírá prstenec hor okolo města. Tyto kopce jsou kompletně pokryty souvislou vrstvou chatrčí, neuvěřitelný pohled. Aranka, jak jsme pojmenovali naši dodávku, úspěšně zdolala první velkou zkoušku a přehoupli jsme se do rozlehlé pustiny, kterou protíná námi zbožnována Panamerikana. Životodárná tepna celé oblasti s proudícími kamiony, jako s proudícími krvinkami v lidském těle.
Rozpálený asfalt ubíhající pod koly rychlostí vhodnou ke stáří našemu vozu, nás po nějaké chvíli přivedl k první placené bráně. Platíme mýtné 36 Kč a máme před sebou 4 km rovné silnice nato, aby jsme nabrali rychlost než se silcice velkým obloukem stočí o 180 stupnů doleva a začne půlhodinové stoupání na náhorní plošinu, která nám stojí v cestě. Po kilometru stoupání už samozřejmě dřeme na dvojku rychlostí 15 km/h ale jedem. Alespoň je čas se pořádně koukat kolem sebe.
Měřítko všeho okolo nás je ohromující. Obrovské údolí a členité pahorky zvedajících se And, postupně mizících v nekonečných vrstvách oparu a vzdáleností. Je to nádhera nádherná. Krajina tak nehostinná, ale přitom přívětivá. Zvrásněná pohořím, ale rovná hladinou oceánu. Vyprahlá, ale osvěžovaná vůní přilehlého oceánu, krajina, která mi proniká částečky svého prachu do hlouby mé paměti, kde zůstane uložená na věky věků...
Jak píše Voskovec s Werichem, „jednou jsi dole, jednou nahoře,“ musí logicky po dlouhém stoupání přijít i dlouhé klesání. Nevim čeho z toho jsem se bál víc, ale Aranka to zvládla, no dalo by se říct na jedničku, ale ve skutečnosti nahoru na dvojku a dolu na trojku s bržděním. Silnice nás zavedla po vysokohorském vykonu do úrodného údolí. Kdysi dávno koryta velkých řek, nyní poskytující úrodnou půdu pro to málo zemědělství, které se tu s velkým úsilím obhospodařuje a dává potraviny přilehlým vesnicím. Využíváme tedy služeb jednoho z mnoha pohostinství, které lemují panamerikanu. Nebylo to špatný, ale Ronaldovi (naše oblíbená jídelna u nás v Magdaléně) to konkurovat rozhodně nemůže. Veranda, na které sedíme je obehnaná síťkou proti mouchám. Síťka ale končí půl metru pod střechou, kudy k nám proniká otravný hmyz, který se poklidně mihotá v záplavě oranžového světla zapadajícího slunce. Čas vyrazit dál. Na cestě nás dostihla tma, a tak trochu hůř hledáme odbočku na polní cestu, která vede k pobřeží, kde se chystáme přečkat noc. Totálně rozbitá 7km dlouhá cesta totální tmou nás přes několik písečných návějí ve kterých jsme málem zapadli, dovedla na plácek, kde jsme to radši zapíchli. Nebylo totiž vidět na deset metrů, protože naše světla nejsou určena zrovna pro noční písečnou really. Stáli jsme někde uprostřed pouště, pravděpodobně blízko pobřeží, foukal silný vítr a jen jsme doufaly, že se ráno neprobudíme dopůl zavátý pískem. Ta odlehlá krajina ale měla jednu výhodu. Nádherný pohled na jižní hvězdnou oblohu. Tolik hvězd nebejvá snad ani na předávání Českých lvů.
Neměl jsem úplně klidné spaní, meluzína neustále dávala podněty mojí fantazii a tak jsem si představoval, jak nás přepadnou pouštní lídé co mají 120cm, červené oči a brázdí poušť na létajících motorkách. Máme totiž rozbité jedno okýnko v zádu pod kterým jsme měli s Gabi hlavy a tak i v zamknutém autě se člověk cítí trochu zranitelně. Musíme to opravit :)
Nemohl jsem se dočkat ranních paprsků, protože mě hodně zajímalo, kde vlastně stojíme. V 5:30 jsem začal rozeznávat, že se necházíme asi 20m od vody, byla to zátoka, takže tam nešplouchali vlny a tak jsme to večer neviděli. Vítr k ránu ustál a tak jsme přečkali noc bez písečné újmy. Vlny tu nebyly a tak jsme se otočili a kodrcali zpět na dálnici abychom pokračovali do další zátoky, kde nás měl čekat první dobrej spot na naší cestě.
Přistupový cesty k plážím jsou tu opravdu očistec a se standartním osobákem by jste se na ně jen těžko dostávali. Dodávka je naštěstí dost vysoká a dost vomlácená, takže ikdyž někde ryjeme předním nebo zadním nárazníkem, úplně nás to netrápí. Přijíždíme na spot, SPZ obtočená kolem nárazníku jak etiketa na flašce kvalitního vína. Né moc velký ale nádherný vlny nás vítají na kamenité opuštěné pláži. Trochu jsme to vomrkli, Anu jsem našel plastovýho dinosaura a jdeme se oblíknout do neoprénů. Asi hoďku jsme pojezdili a jelikož cílová destinace nás teprve čekala, vyrazili jsme zase na cestu.
V motorestu u cesty jsme si dali obídek a rozhořčeni vyšší cenou benzínu projíždíme kolem čerpací stanice. Zpětně vím proč tam měly tu cenu vyšší. Byla to totiž poslední benzínka na dalších 100 km, a tak netušíc pokračujeme bezstarostnou jízdou. Když si ručička paliva začala unaveně lehat do horizontální polohy a kolem nás byl jen písek, začal jsem být trochu nervózní. Tenhle pocit jsem udržoval v celkem konstantní hladině až do doby kdy nám paní co řídila dopravu u jednoho zůžení řekla, že další benzínka je tak hodina cesty. To jsem začal být hodně nervózní, ale pokračovali jsme dál. Minuli jsme odbočku na náš spot a doufali že narazíme na nějaký lidi co budou mít benzín na prodej.
Neujeli jsme ani dva kilometry a na jedny lidi jsme narazili. Měli nové SUV a na střeše majáky, který jsem spatřil blikajíc ve zpětném zrcátku. Zastavujeme a modlíme se aby nebyly problémy.
Nasazuju úsměv číslo 4 a zdravím přicházejícího strážníka. Vyžádává si doklady od auta a naše pasy. Během pár vteřin mě upozornuje, že nemám technickou kontrolu. Ještě s úsměvem a turistickou neviností se mu snažív vysvětlit, že jsme auto koupili před pár dny a že jsem to nevěděl, ale že má novej motor a je plně funkční. Frajer přikyvuje a vytahuje brožuru, kde má vypsaný přestupky a jejich finanční kompenzaci. Listuje stránku s „Revision de tecnica“ a ukazuje na číslo 1900. Chvíli doufám, že to je číslo zákona nebo něco takovýho. Po chvíli začínáme chápat, že to jsou opravdu peníze, což v přepočtu činí 16 000 kč a že to frajer myslí dost vážně. Začínáme zmatkovat a prosit ho at přimouří oči, že jsme studenti a bla bla.... po 20ti minutách dohadování mě vyzval abych vystoupil a za autem mi listuje v bločku s pokutama a ukazuje na částku 154 solů, cca 1300 kč. Kejvu že bereme. Že jde o úplatek mi došlo až když si strčil prachy do zadní kapsy, v očích se mu protočili dolary a na tváři objevil úsměv.
Ještě si vyžádal, abychom porozuměli tomu, že nám pomohl, tak si nechal přeložit do češtiny slovo „pomoci“. Nevěděl jsem jak se ho zeptat na nějaký potvrzení o zaplacení, abych ho nenaštval, ale zároveň jsme chtěli předejít stejný situaci u další kontroly. Týpek se ale dušoval, že to zařídí, a že už nás nikdo stavět nebude. Nezbylo nám nic než mu věřit a doufat, že to opravdu ve vlastním zájmu ututlat úplatek, zařídí.
Kašleme na benzinku a přes písečnej pás mezi dálnicema (které jsou asi metr a půl v rozdílné vejšce) se otáčíme stylem „tank“ a vracíme se na odbočku ke spotu. Tam dáváme válečnou poradu, jestli jet na vlny, které v dálce vidíme a řešit problém s benzínem až potom i s tím, že vyplácáme benzín za cestu na pláž a zpět na dálnici, nebo jet zpátky 30 km na benzinku. Máme v autě záložní kanystr s jedním galonem, kterej nalejváme do žíznivý káry a mizíme v prachu cesty směr pláž. Po dvou kilometrech sjíždíme písečnou cestou útesem přímo na pláž, o kterou se lámou nááádherný vlny.
Zaparkoval jsem přímo na pláži, vyházeli jsme surfy a začali jsme se oblíkat. V tom přišla vlna a z 3metru nám vzkázala ať si káru šoupnem kousek dozadu. Všichni tři se vrháme do studené vody jednoho z nejnádhernějších spotů, který jsem kdy viděl. Všechno tady je ideální. Písečné podloží, skalní útes, o kterej se vlny lámou a pokračujou dalších 150-200 m po písečné zátoce, kde není ani noha. Voda nádherně čistá, krásné hory v pozadí, nahoře pointbreak pro profíky jako jsme my s Fílou a dole sbírá Gába menší vlnky s longboardem. Navíc na pláži je milion krabíků, který zabavěj i Anu, takže je spokojená celá rodina.
Sjel jsem pár nejdelších vln v životě a zapadající slunko nás vyhnalo zpátky na pláž. Sklidili jsme cirkus a plni kuráže se vydali kam až nám to benzín dovolí. Dovolil nám překvapivě hodně. Za tmy nacházíme po 20 km v městečku kousek od dálnice pumpu a nabíráme plnou. Štěstí nám tentokrát přálo. Zastavili jsme se na místním náměstí na pouliční véču. Dali jsme skvělou rybu a Filip kuře, pak si ještě koupili jednou jídlo s sebou na zítra a po tmě dojíždíme již známou cestou zpátky na pláž.
Ráno se probouzíme do mlhy a malých vln. Předpověď se bohužel vyplnila a vlny šli dolů. Gabi se nechtělo bez sluníčka do vody (nemá neopren), tak jsem si půjčil její longboard a šel otestovat ranní vodu. Na longboard byly vlny uplně dostačující a dával jsem jednu plážovku za druhou. S nastupujícím víkendem se na spotu začali rojit lidi a tak jsme to zabalili a vyrazili pomalu na cestu zpět. Po cestě jsme se zastavili na jedné Inské pevnosti, která nám byla ochutnávkou na budoucí výlety za kulturou.
Cesta zpět probíhala bez jakýchkoliv komplikací, takže vlastně není o čem psát, což je dobře. Mám totiž hlad a jdeme si dát k Ronaldovi výbornou polívku z mořských plodů a pak rybu na grilu. Peace out.
