Takže Ahoy! jak by se slušelo pozdravit z jednoho z nejhezčích přístavních městeček ve Francii, kde zrovna ťukám do svojí klávesnice. K tomu popíjím čaj z hrnku se surfařem ve starém francouzském domě. No ale abych zbytečně nepředbíhal začnu víc od začátku.
Už od doby, kdy jsme jeli s Gab naši Tour de France - board edition, při které jsme se zatoulali až nahoru do Bretaně, jsme věděli, že se sem musíme vrátit. Bohužel tenkrát jsme tu byli v létě a to tady na severu moc vln není, takže bylo jasné, že boardshortky nebudeme potřebovat. Každopádně uběhl nějaký čas a my jsme při cestě po Peru potkali jednoho skvělýho frantíka, kterej nám patriotsky vyprávěl o své "zemi". Tím nemyslím Francii ale Bretaň. Tenhel chlapík se jmenuje Victor a my jsme mu tenkrát slíbili, že se za ním dorazíme podívat, a že to už dlouho plánujem.
Uběl zase nějaký ten měsíc a my píšeme Victorovi sms, "jsme tu". Victor neodpovídá, fajn je tu krásně tak asi dal nějaký pivko a trošku si přispal, tak se zatím projdeme po pláži. Gabi říká, hele Victor je spolehlivej určitě na nás nezapoměl, třeba se mu rozbil telefon nebo něco, tak pojďme si udělat fotku na pláž, uploadnujem ji a až to uvidí tak se ozve. No takže jsme pořídili naši první fotografii a asi do 20ti minut nám někdo píše : "Ahoj jsem Victorova máma a můj syn ztratil telefon, zůstaňte na pláži a on si tam pro vás příjede"..... no takže cikánka Gaba zase jednou měla pravdu a tak netrvalo dlouho a už se přátelsky objímáme s našim amigo na břehu atlantiku.
Victor nám hned hrdě ukazuje, že má na autě samolepku "keep it clean", kterou od nás dostal už v Peru. To nás samozřejmě potěšilo a my už sledujeme samolepku na jeho Polu cestou do krámku s lokální značkou, která šije skvělý zimní neopreny. Hoalen jak se tahle hrdá značka z Bretaně jmenuje nás okouzlila nejen interiérem obchodu a příjemnou francouzkou za pultíkem, ale především jak mi neopren sednul, bylo to jako v pokojíčku a já se skoro začal do té ledové vody těšit. Horší to bylo při sundávání téhle druhé kůže. Nakonec mi musela Gab pomoct jinak bych se v té kabince mrskal doteď.
Když už jsem zmínil tu místní hrdost, tak to ještě trochu rozvedu. Bretaňané jsou velice hrdí na vše své a to od architektury až po jogurty a náležitě se tím chlubí. Sant Malo, městečko, kde se nacházíme je hrdo nejen na celou Bretaň ale i samo na sebe a své občany nazývá Maloané, a mají svou značku mléka, jogurtů a spousty dalších potravin.....
No každopádně než jsme nakoupili výbavu včetně fin, keré jsem ještě v Peru všechny vylámal jako zuby na Heraduře, už se začalo smrákat a tak jsme místo vody vyrazili na místní výběžek, kde se nachází celkem rozlehlý komplex nacistických bunkrů na vrcholku útesu. Omaha beach hadr. Ta pravá, kde se vylodili spojenci se nachází asi tři hodiny na sever, ale místní pozůstatek nám dostatečně stačil pro představu, jakej masakr to musel byt při dobývání. Kochajíc se ze střechy bunkrů zvrásněným pobřežím posetým majáky a domky na skalnatých kopcích nás zastihla lokální přeháňka, tolik typická pro úžasnou Bretaň.
Večer už nás čekala Victorova máma Veronique se skvělou večeří a čajem v obývacím pokoji s krbem v jejich kamenném domku poblíž přístavu.
Ráno nás probudilo slunko a já se u snídaně při psaní těchto vět odhodlávám k pro mne heroickému výkonu ve vodě. Jak to dopadlo dám vědět až mě rozmrazej.
Sportu zdar a surfingu zvláště.
Galettes - typická bretaňská pochoutka, s čímkoli si představíte, my jsme měli se šunkou, epesním sýrem a vajíčkem.
Keep running :)
