Never too old to surf cold

Never too old to surf cold

Zdravíme z divoké Bretaně. 

Víkend uběhl a Victor musel zpět do školy, bohužel vítr nepřál surfingu a tak jsme jen projeli zajimavá místa na pobřeží a nasávali hodně svěží vzduch Bretaně. Victor nás tedy nechal pod taktovkou jeho mámy, která se o nás ještě jeden večer skvěle postarala a vzala nás na procházku starým městem, které je celé obehnané hradbou na malém poloostrově a vypadá jako pevnost. Uvnitř se však skrývá malebné, svébytné městečko, které na vás dýchne neuvěřitelnou atmosféru, a vy jen čekáte kde na vás vyběhne nějakej korzár a naverbuje vás na svou loď a vyrazit potopit pár angličanů. Korzáři byli vlastně takový oficiální piráti dané země, v našem případě Francie a měli za úkol napadat anglické lodě, okrást je a potopit. To se Saint Maloanským korzárům tak dařilo, že dodnes patří Saint Malu, jako jedinému městu ve francii, právo vyvěšovat svou městskou vlajku nad tu francouzkou. Také odtud pochází francouz, který "objevil" Kanadu a proto je v Kanadě taky město jménem Saint Malo. Tolik z historie a my už ráno po snídani vyrážíme směr poloostrov Crozon. Nádherná země nikoho - jen pár domečků jinak pláně ošlehané větrem a najednou útes a nekonečný oceán. K nejzažšímu výběžku poloostrova jsme dorazili asi ve čtyři odpoledne a krásné zapadající světlo nám umocňovalo prožitek z místa, ale také nám dávalo vědět že na surfovaní nemáme zase tolik času. Zátoka, kterou jsme si vyhlídli měla totiž celkem náročný přístup a slunko do ní mělo za chvíli přestat svítit. Rychle jsme se tedy sbalili a vyrazili asi kilometr od auta k útesu, kde jsme se začali spouštět opatrně dolů na pláž. Zátoka nebyla nikterak malá aby se v ní nedalo surfovat ale ani nekterak velká, abych se nebál blízkých útesů. Oceán byl po předchozí bouři a 17ti feetech ještě trošku neklidný, ale vlny nebyli nikterak veliké. Jelikož jsem ale neviděl nikoho předemnou v zátoce surfovat a na otevřeném prostranství foukal dost silný vítr, bál jsem se aby mne to nevzalo pryč ze zátoky a neodneslo někam k břehům Anglie. Nakonec tam žádné proudy nebyly a tak jsem mohl v klidu vychutnávat pohodlí mého nového neoprénu. Uplná lahoda, hodně udělalo slunko a tak trochu trpěl jen obličej. 

Noc jsme přečkali na protějším útesu poblíž dalšího spotu, který čekal až ho ráno otestujem. To se však nekonalo, protože vlny nedorazily a tak se šplouchalo o šutry jen pár vlneček. Nevadí přemisťujeme se na další poloostrov téměr na nejzápadnější místo Francie a den zakončujeme návštěvou majáku. Auto jsme zaparkovali hned na pláži s výhledem na vlny a šli brzo zpát. Už pár dní jsme neviděli předpověd, ale co jsem si pamatoval, tak další den už měly být vlny zase větší, tak uvidíme jsme si říkali.

No to jsme ještě nevěděli, že dnešek byl takzvaný klid před bouří. V noci nás totiž probudila vichřice, která s naší dodávkou, chytře zaparkovanou přímo na pobřeží, lomcovala jak kdyby z nác chtěla vymlátit kdo jsme a co tam chceme. Do toho nás bičovala smršť lijáků, který budily nejen nás ale i dojem, že to nejsou kapky co na nás dopadá ale prostě proud vody. Do rána jsme už nezamhouřili oka a ve stejném modelu  větru a deště se nesl celý následující den. Rozhodli jsme se tedy, tenhle skvěle vypadající spot nechat na jindy a přemístit se o pár desítek kilometrů jižněji a uniknout tak tomuhle počasí.

                                     

Dorazili jsme na opět fantastické místo. Keltský poloostrov v sousedství Carnaku a tedy počátku naší civilizace. To nám připomínaly všudepřítomné Menhíry a celkový duch poloostrova. Ten měl na délku tak 15 km a na šírku tak 3km. Unikli jsme dešti, ale větru ani náhodou, ale bylo to taky super zažít bretaňské pobřeží v plné síle. Obří vlny třískajíc se o útesy úplně nevyzývali k surfovačce a myslím že ani Eddie by nešel. Navíc jsme se připojili na místní wifi a zjistili, že druhý den už by to mělo být  "surfable", tedy jezditelný a tak jsme si užívali pohledu na rozbouřené pobřeží a popíjeli vínko.

Ráno nás probudilo slunko a o dost slabší vítr a to bylo znamení jít do vody. Po dvou dnech čekání jsme konečně zase ve vodě. Vlny dorazily, ale zase žádná vysoká hra. Tentokrát jsem v autě nechal rukavice na surfování, abych trochu zapadl mezi dva lokály, kteří vedle mě surfovali bez botiček, kapuce i  bez rukavic. Později dorazili i další zakuklenci a naopak vln s přicházejícím tidem ubývalo. I s málem spokojená Traga mohla s klidem vyrazit za novým dobrodružstvím do starýho dobrýho Hossegoru, kde nás pravděpodobně čeká slušná nálož vln podle předpovědi.

Tak zatim zdar.

          

  

                                     

Pont Aven - městečko proslulé nejen svými lahodnými máslovými sušenkami, ale také přezdívané "městečkem malířů".

Před svým odjezdem na Tahiti tu mj. žil a tvořil Paul Gauguin.

Carnac: Keltové a neolitické menhiry