Je 12:00 a já stojím u modré přepážky. Za ní stojí paní v modrém kostýmku společnosti KLM, která právě lepí na přepravní box našeho psa samolepku "this side up" aby Anu neletěla náhodou nohama vzhůru. Anu má naštěstí modrej pas takže jsme byli paní sympatičtí a ze záhadného důvodu mi nezvážila surfbag a jen se zeptala jestli tuším kolik váží....zaskočen, ale operativně jsem dopočítal váhu do limitu letenky ke kufru a suveréně řekl že 11 kg. Pravda byla byla asi 32, ale na to už se historie neptá.
Odvezl jsem Anu k přepážce, kde jsem se s ní měl rozloužit. Čekal tam na nás pán černej jak ona sama, že prej musí prohlídnout vnitřek boxu. Vyndal jsem tedy na jeho pokyn psa a on začal prohlížet jestli nepašujem nějakej kokain. Asi si neuvědomil, že letíme z Evropy do Jižní Ameriky ale to je jedno, když to však viděla Anu jak se ji tam hrabe vyjela na něj tak že si div nerozrazil hlavu jak rychle vylítnul ven a řekl že to je OK.
Dal jsem Anu pusu na rozloučenou a než jsem se otočil už byla za odbavovacími dveřmi. Vzal jsem si teda svejch pět šveštek a vydal se hledat gate pro lidi. Při čekání na letadlo za prosklenou fasádou letištní haly jsem zahlídl Anu v boxu jak si to sviští na vozíku po runway přímo k našemu letadlu. To bylo celkem uklidnující, protože kufry vem čert, ale ztracenej pes by mi dokázal zkazit den. Pes byl naloženej (v letadle) a ted už jen dostat tam i sebe.
Povedlo se, vybojoval jsem místo u okýnka, který jsem si rezervoval, ale ta italská peruánka trefila svoje místo až na potřetí. Ze tří možnejch sedaček celkem slušný skóre, takže jsem vůči ní necítil žádnou zášť, ani když mi dvakrát polila nohu vodou.
Rolování po amsterdamském letišti nám zabralo dobrejch 20 min a bez dalšího otálení opustili zemský povrch na dalších 12 hodin. Létání mi nedělá sebemenší problém, beru to jako jízdu autobusem. Na počet hodin jsem možná častěji v letadle než v autobuse, ale tentokrát jsem vnímal každý kamínek na dráze, každej klepající se šroubeček a všechny otřesy. Škoda že tam dole nemají pro psy taky okénka, Anu by to jistě ocenila. Ráda sleduje co se kolem ní děje a za ty prachy by si to zasloužila. Každopádně rodná Evropa pod námi zmizela jako pára nad hrncem. Jako by se vypařila do těch nádherných všudepřítomných oblak, které tak rád pozoruji. Nejvíce mám rád ty, které stoupají vzhůru jako bublající pěna pod proudem vody v napuštěné vaně.
Po deseti hodinách jsme viděli druhý břeh té obrovské vany zvané Atlantik. Tento břeh patží Jižní Americe. Bujné zelené plochy amazonského pralesa se objevovali a opět se schovávali mezi nádhernými oblaky prosvícenými od zapadajícího slunce. No co vám budu povídat byla to nádhera. Záhy po západu slunce nás dohnala noc a majestátné Andy už jsem neviděl. Zato jsem viděl Limu v její plné rozzářené parádě a trochu mě to překvapilo. Plocha, kterou město využívá je ohromující. Informace o počtu obyvatel se podle zdrojů liší od 8 po 11 mil., ale myslím, že to stejně nikdo nikdy nespočítá. Město se totiž rozrůstá závratnou rychlostí, jelikož na okrajích panuje zákon, "kdo dřív příjde, ten dřív mele". Peruánská půda se tak mění z pouště na favely, které už nemají kam se rozrůstat a tak šplhají po úpatích okolních kopců, kam až oko dohlédne.
Druhá část výpravy Gabi a Vilda zatím jen o vlásek unikají trestu smrti za propašovaný banán v batohu na přestupu v Miami. Dávají si delší trasu přes USA, protože to bylo levnější. Já jsem chtěl Anu ušetřit přestupu a tak jsem jí připlatil přímej let do Peru.
Při čekání na výdej zavazadel se najednou otevřeli boční dveře haly a vnich malej peruánec vláčící box s Anu. Chudák dostal od ní co proto a tak byl moc rád když jsem se k ní přihlásil. No a ona? Málem rozmlátila ocasem co jí přišlo do cesty jak mě ráda viděla. Vyhlížíme spolu zbytek zavazadel a v tom se na nás přišel podívat i kapitán, osobně. Poděkovali jsme za klidný let a postupně nakládali bagáž trousící se po pásu jak opilci z hospody.
Vyřídili jsme ještě proclení Anu do Peru a hurá narvat všechny cajky do Hjundaje. S prknem na střeše, boxem na zadních sedačkách, s Anu pod nohama, plasťákem vzadu v kufru i s fotobatohem jsme se probíjeli noční Limou.
Mohl jsem mlčky vnímat každý kousek ulice jelikož jsme si hned na začátku s řidičem ujasnili jak na tom je moje španělština a tak jsem mohl šetřit síly.
Dorazili jsme asi po 40 minutách cesty před dům, kde na mne již čekala Romča s Pepou. Naši kamarádi, kteří nás nechali pár nocí u sebe přespat. Jejich 1-0-K, nám poskytlo dostatečný luxus na prvních pár dní a dostatečně málo prostoru abychom se co nejrychleji osamostatnili. Když tedy dorazila ráno Gabi s Vildou, ihned jsme se pustili do hledání bytu. Kradenej internet přes zeď nám trochu stěžoval práci svou rychlostí, ale zaplať pánbůh. Nakonec jsme zjistili, že to líp šlape na schodech před bytem, kde vlastně vznikla naše první společná fotka.
Odpolko jsme vyrazili do štrýtu zadiktovat trochu na skejtech a obhlídnout město. Pohybovat se po ulicích na čemkoli s kolečkama je uplná radost.
Všude jsou nové asfatly a chodníky jsou z leštěného betonu s bezbariérovými rampami při křížení s ulicí. Každopádně než jsme se dostali zezabranky areálu bytů na ulici, potkali jsme paní co procházela okolo. Slovo dalo slovo, a to doslova, a pak už jsme se rukama dozvěděli že paní je čistokrevná češka Hana, ale odešli s rodičema v 69 když jí bylo 6 a už neumí česky ani slovo. Tohle všechno jsme se samozřejmě nedozvěděli od ní, ale od její mámy Evy, která má hned za rohem restauraci Karlovy Vary a umí česky. Takže hodně vtipný, dostali jsme oběd zadarmo a holky nám pomohli i v dalších věcech.
Plni peruánské stravy jsme se vydali dál na průzkum. Všudepřítomné trávníky jsou ideální místo pro odpočinek nebo vykonání potřeby pro Anu. Překvapilo mně kolik tu je ochočenejch psů. Hodně. Pejskařů a psů je tu skoro jak na Vinohradech, ale žádný sáčky na hovínka, takže musíš bejt furt ready s vlastním pytlíčkem od ovoce. Při prohlídce útesu kde končí město a začíná oceán, nás zastihla pověstná limská mlha, která často vtrhne mezi mrakodrapy přímo z oceánu a vy si připadáte jak v pěti tisících nad mořem mezi mraky. Znaveni jsme se dopotáceli domu trochu zaskočeni měřítkem města a svalili se na gauč.
Druhej den jsme nevytáhli paty z bytu, jen na oběd do Karlovejch Varů, a sháněli inzeráty na internetu.
Den třetí už jsme chtěli vypadnout abychom moc nepřekáželi, jelikož když jsme se všichni uložili ke spánku, nebylo kam stoupnout. Romča každý ráno při odchodu do práce dveřma musela odsunout spícího Vildu aby vůbec mohla ven. Na doporučení od Pepy jsme se nakonec spojili s Mojžíšem, kterej nás jako správnej světec ubytoval, nás tři+pes+surfbag+box pro psa+ 3bágly+krosna+2plastový kufry+fotobatoh, do jediného volného pokoje 3x4m ve svém domě. Bydlí tu spousta dalších lidi z evropy co tu pracují nebo cestují takže pohoda.
Tohle ubytko je jen na týden než si najdeme pořádný býdlení, což se nám podařilo hned druhý den, ale jelikož už jsme zaplatili a zdejší čtvrt je zajimavá zůstali jsme tady dalších 6 dní. Dnes je poslední večer zde v Barrancu a zítra se stěhujeme do čtvrti Magdalena del Mar, kde máme náš úžasnej střešní apartmán s výhledem jak na Andy tak na Pacifik. Jak jsme přišli k tomuhle místu vám popíšu v dalším odstavci, protože i když se mi nechce už psát stojí to za to.
Je 8 ráno a probouzím se hrozným vedrem objímajíc místo Gabi Vildu v naší společné manželské posteli. Anu, postelovej speciál, to radši vzdala a spala ve svojí boudě. Dali jsme se do kupy a vyrazili obhlídnout pár vyjednanejch bytů na druhé straně města, které jsou blíž naší škole. První otřískanej taxik nás tam hodil za pár solů - zdejší měna, a již z auta jsme cejtili, že tohle je zrovna ta méně bezpečná čtvrť. Atmosféra tam byla úžasná, srovnatelná s filmy od Roberta Rodrigueze, ale možná právě proto nebyla uplně vhodná na delší setrvávání.
Byt byl sice v cajku, ale vzali jsme nohy na skejty a místníma uličkama, které jsou přes den bezpečné, jsme se dostali až do druhé čtvrti. Zde už bylo víc bezpečně a hlavně se tu nacházel kampus naší školy. Vlezli jsme dovnitř a se spadlejma bradama jsme procházeli nádhernej areál plnej kvalitní architektury jednotlivých fakult, které jsou rozesety po velkém parku, a společně s kavárnami a palmami tvoří harmonický celek, který na nás vdechnul velký klid.
To už nás ale hnal hlad o dům dál a tak jsme opět nakopli naše stroje a krok suň krok jsme se přemístili do další zaplivaný reštyky v zaplivaný ulici. Avokádovej salát a ryba s rýží nám poskytli energii na prohlídku dalšího a taky posledního bytu na našem nabitým dvoupoložkovým seznamu bytů k prohlídce. Tentokrát se nám čtvrť moc líbila. Klidné ulice s peruánskou atmosférou a stromořadím, dobrá vzdálenost do školy i k oceánu a tak vůbec všechno. Stojíme před novým 14ti podlažním bytovým domem.
Jedná se o nějaké sdílené bydlení, tak čekáme co z toho vyleze. Za chvíli dorazil třicátník v saku, přivítal nás a skrz hlídanou vrátnici jsme se dostali až k výtahu, který nás vyvezl do střešního apartmá. Nádhernej výhled, kožený sedačky, obří televize, hezká nová kuchyň. Hned jsme věděli, že tu je něco špatně. A taky že jo. Z týpka záhy vylezlo, že si myslel, že jsme jeden, a ne tři spocený a špinavý po celodenním ježdění po městě a ještě k tomu se psem. Netrvalo dlouho a shodli jsme se na tom, že takhle to asi nepůjde. Byl ale moc hodnej, nechal nás si prohlídnout byt a pak za náma jistě s úlevou, ale s úsměvem, zabouchnul dveře a my neudrželi vážnou tvář. Pořídili jsme vrcholové selfie a slanili jsme nerezovým výtahem zpět do základního tábora, pozdravili vrátného a šup na ulici.
Jelikož už jsme neměli další plán a tenhle evidentně nevyšel, brouzdali jsme se jen tak ulicemi, jelikož se nám tam líbilo a doufali, že zahlédneme nějaký nápis "pronájem" v okně. To se sice stalo, ale pan majitel s knírkem a italskou ženou už měli jen pokoj pro jednoho. Snažili jsme se z nich alespoň vytáhnout nějaké info o pronájmech v dané lokalitě. Chtěl jsem nám zvednout sypatie a nakecal jsem jim, že Gabriela je taky italka, což se v zápětí vyvrátilo, když ta jeho žena spustila sicilskou italštinu. Tak jako tak nám poradili, že o dva bloky dál je supermarket, kde je nástěnka s inzeráty na bydlení. Italsky jsme poděkovali a upalovali, protože už se začalo pomalu stmívat.
Heureka, nástěnka poskytovala širokou škálu inzerátů, kterou jsme po telefonu eliminovali Vildovou plynulou španělštinou o třech slovech na jeden byt. Než tam však Vilda došprechtil, kde to vlastně je, odchytl jsem jednu dámu co zrovna vycházela z obchodu, aby mi tu adresu ukázala na mapě. To se jí bez brýlí moc nezdařilo ale po vzoru svých indiánských předků máchla rukou a naznačila směr jihovýchod. Zatím co Vilda furt řešil ten telefonát, paní se stihla vrátit od křižovatky a oznámit nám, že u ní v ulici také někdo pronajímá byty a napsala nám adresu na účtenku. Vil konečně zavěsil hovor a mohli jsme se vydat na ten byt z inzerátu. Bylo to jen pár bloků odtamtud, ale po cestě ho stačil obložit o skejt 13ti letej kluk. S trochou námahy ho získal zpět, jenže kluk šel otravovat mě. Musel jsem mu teda vysvětlit, že jsem profi rider a že mu nemůžu půjčit svůj závodní skejt, to zabralo a zmizel s prázdnou.
Byt byl divnej, smrděl a byl drahej, takže jsme vypadli a již za tmy a bez jakýchkoli sil a nadějí jsme se vydali na adresu napsanou na účtence od paní z obchodu. Zaklepali jsme na velká dřevěná vrata s lomeným oblukem, která patřila jakému si vrstvenému několikageneračnímu domu. Něco mezi zikuratem, čínským palácem a to vše pod rouškou peruánské architektury. Otevřela mladá rodinka a pěkně nás přivítali. Hlava rodiny nás ihned zavedl do druhého patra, do bytu, který nebyl příliš světlý, možná až moc velký a drahý, navíc chtěl ho pronajmout minimálně na rok. Museli jsme tedy odmítnout. Nakonec ho trklo, že nahoře má ještě jeden menší byt, který by mohl pronajmout na půl roku.
Vydali jsme se za ním po schodech až na střechu. Tam po dalších venkovních schodech až do střešního apartmá, s úžasnou atmosférou. Procházeli jsme bytem a loktama pod žebro jsme se navzájem drželi větších výlevů nadšení. Když pak řekl cenu, bylo rozhodnuto. Je to sice holobyt, ale pomůže nám ho trochu zařídít a dodá i internet, tak uvidíme.
Zítra nás čeká stěhování a doufáme že bude vše připravené a v pořádku. Klíče už máme, i podepsanou smlouvu, tak snad. Nemůžeme se dočkat.
