LIMA ME GUSTAS TU
II.
Zdravím naše čtenáře pokleslé literatury! Opět se hlásíme z města s neurčitým počtem obyvatel, nulovými deštovými srážkami a neustálým houkáním sanitek, policie a autoalarmů.
Bohužel ze všech těch aut, které začnou houkat jen když kolem projede autobus s prasklým vejfukem, není zatím žádné naše. Shánění auta za rozumnou cenu a ještě k tomu aby to nebyl japonec je trochu složitější, ale zatím nevěšíme hlavy. Už bychom však vlastní kočár ocenili, protože neustálé dohadování s taxikáři už nás moc nebaví. Navíc naposled nám vrátil o 16kč míň a jelikož měl kolem sebe klec tak jsme mu nemohli ani vyčinit, tak mu aspoň Vilda vyjádřil nesouhlas svojí nohou v konfrontaci se zadním nárazníkem. To mělo za důsledek jeho rozvlnění a následný pokles o 10 cm, v tom na to taxikář šlápnul a zmizel i s vynuceným spropitným.
Uběhlo 5 dní od našeho příjezdu a já ještě nebyl jezdit. Musel jsem si spravit surf, protože je to stařík a vzpomínky z Papuy, které jsem na něm nadělal, by ho ve vodě dodělali uplně. Sehnal jsem si tedy kontakt na místního shapera a domluvil si, že si ho můžu u něho opravit. Když jsem dorazil před jeho dům, uvítala mě sbírka VW. T1, T2 a modrej brouk mi udělali úsměv na tváři a to jsem ještě ani neviděl jeho střešní ateliér. Vylezl jsem za ním po schodech až na střechu, kde jsem strávil celý den.
Oprava se trochu protáhla a prkno muselo ještě schnout před finálním broušením, tak jsem Gonzalovi po česku zprivatizoval jeho surf a vyrazili jsme na odpolední surfing. Naskládali jsme prkna na střechu brouka a stáhli je jednou kurtou. Když jsem viděl jak na tý kulatý střeše stáhnutý jedním provazem ty prkna tancujou, byl jsem rád, že to moje ještě schne nahoře v dílně. Gonzálo i přes můj dotaz, jestli si dělá srandu, vypadal stále suverénně a než by jsi řekl borůvkovej koláč, už jsme to hnali 4. pruhem na tříproudové dálnici směr pacifik. Můj novej kámoš neumí ani slovo anglicky, ale AC/DC mu šmakujou a to dost nahlas, takže nezbývalo než vystrčit loket z okna a nechat na ježíšoj pod zpětným zrcátkem osud můj i těch prken nademnou.
Bylo to jako paragánská padina, 50 na 50 jestli přežiješ. Ale přežili jsme a já už mohl prvně v životě vychutnávat opravdu fenomenální pohled z vody na monumentální útes porostlej trávou a na něm tyčící se mrakodrapy. To vše zaplavené oranžovým světlem od zapadajícího slunce za obzor oceánu.
STĚHUJEME
Den D.
Máme sbaleno a táhneme všechny věci na hlavní třídu abychom chytli taxi přes půl města. Potřebujem velkej a levnej odvoz, což se nám daří až na několikátý pokus. Rveme surfbag a ostatní bágly do auta. Anu už čeká poslušně u spolujezdce a hlídá aby nám taxikář neujel se všema věcma. Náš řidič nebyl zrovna zdatnej v přehledu ulic a tak ho celkem úspěšně navigujeme vlastními silami až k paláci kterej nám od té chvíle říká pane. Střešní "apartmá" se trochu zachvělo, nevím jestli radostí, nebo větrem, ale i přesto jsme nadšeně vyskákali všech 7 pater a otevřeli dveře do našeho nového sídla. Tenhle holobyt nás chytnul za srdce. Výhled na všechny světový strany, vlastní miniteráska na hamaku, ale hlavně pocit, že je to naše byl skvělej.
Okolní střechy pokryté harampádím, nám poskytli dobrý zdroj materiálu k výbavě bytu.
Ihned jsme se tedy pustili do zabydlování. Z rozmlácených a zaprášených dveří od skříně jsem udělal kuchyňskou linku, Vilda stlouknul s prkýnek poličku na nádobí a poštelovali jsme postele. Na střeše jsme i našli nějaký kozičky na stůl, další desku na ně a umyli jsme dřez. Byteček se proměnil v útulný zázemí, které ještě časem získá určitě na kráse. Něco ale chybělo.
V přízemí na nás totiž čekal třímístnej gauč od pana domácího Markuse. Využili jsme rychle energii z nadšení a vlítli pro něj. Měl na sobě dvě vrstvy molitanů a dvě vrstvy přehozů. Všechno jsme samozřejmě po cestě poztráceli, ale asistentka Gába vše vzorně sbírala. Táhnout tu obludu do 7. patra po malinkatým schodišti bylo peklo, ale postupovali jsme. Problém nastal v cílové rovince, kdy jsme se ocitli před branami bytu na venkovním schodišti a zjistli jsme, že gauč dveřmi neprojde. Pat a Mat stěhujou piáno.... takže jsme to zkusili otočit doprava, pak o 180 stupňů a zase z prava, z leva. Při přehazování horký brambory nám málem z toho sedmýho patra třikrát spadnul dolů a nakonec došlo na lámání nohou. Naštěstí těch jeho a ne našich. Skvělý, ale gauč bez nožiček je jak rezavým drátem do oka, takže jsme rozmontovali Anu přepravku na dvě půlky a ty posloužili jako podstavec pro gauč. Vznikl tak i úložnej prostor a bedna se stejně nemohla nikam vejít, takže jsme vyřešili dvě mouchy jednou ranou.
Copak 2 mouchy, ale co takovej 6ticentimetrovej šváb, kterýho jsme si tak pracně donesli v těch pitomejch přehozech až nahoru....Když jsme totiž začali rozkládat ty hadry Vil najednou vyjek jak čuník na porážce, že tam něco zahlídnul. Při představě jak rychlej šváb je a jak nám zaleze někde do věcí a rozmnoží se v našem vyvoněným bytečku nás polil studený pot jak při waterboardingu u CIA. Popadli jsme tu snůšku hadrů a vyhodili jsme to ven na schody, kde následovalo postupné rozbalování. Samozřejmě tam byl. Král švábů byl naštěstí tak velkej, že byl pomalejší než bývá zvykem a tak unikal mým nepřesným jedenácti pokusům o vraždu kokosovým prknem od postele. Až ten dvanáctý byl přímo do hlavy a uklidnil tak šílící dav diváků, jmenovitě Gabi a Vildy.
Pro jistotu jsme ještě prohlídli Trojskej gauč, kterej však neschovával již žádná další překvapení. Přehozy však měli punc švába a tak zůstali za trest venku pod schodama.
Markus nás obdařil plynovým vařičem a rýžovarem, což nás velice potěšilo a talířema z vlastní kuchyně, tak zbývalo dovybavit tu naší už jen mixerem. Nakupovat v Limě cokoli krom jídla na trhu je za trest. Jejich systém pokladen v kombinaci s vražedným pracovním tempem je prostě na kulku do hlavy. Princip je podobný jako u nás třeba na městském úřadě. Vyberete si zboží, at už je to mixér v krámě podobným např. elektroworldu, nebo blbá houska ve snackbaru. Následuje váš přesun bez zboží ke kase, kde zaplatíte, a následně se vracíte na místo kde je zboží vystaveno. Tam vám ho jeden z 20 zaměstnanců zabalí a vy si ho odnášíte skrz hlídače u východu, který ještě jednou překontroluje obsah krabice podle účtenky. Představte si, že takhle nakupujete třeba v OBI, nebo sandwich v kavárně. Ne pardon, to si neumíte představit:) No nic, mixér máme a mixuje, takže snídaně jsou většinou avokádovej džus nabo něco podobného.
Hned druhou noc jsem takhle v půl noci dostal chuť si jít zajezdit. Vzal jsem skejta a šel prubnout bezpečnost nočních ulic. Faktor bezpečnosti se zdál vysoký a tak jsem si mohl v klidu užívat prázdných ulic a pytlů s odpadky přes který se dá báječně skákat, než je do rána vyvezou popeláři.
Další den jsme vyrazili s Gabi za kámošem Gonzalem, indiánským jménem: " ten co opravuje prkna a neumí anglicky" abychom s ním vyrazili na pláž vyzkoušet pravděpodobný nový přirůstek do naší rodiny. Má asi dva a půl metru a je to singlfin. Longboard na surfování, kterej si Gabi dlouho přeje.
Není to žádnej nablejskanej fešák bez škrábance ale na začátek dobrej. Hodili jsme prkna na Brouka co patří "ten co opravuje prkna a neumí anglicky" a jeli jsme i s Anu na pláž. Vlny jsou tu zatím menší a ideální pro tento druh surfu.
To se však s přicházející zimou změní a začne peklo nebo spíš ráj na vodě. Vlezli jsme do vody a prostřídali si oba longboard, abychom odborným okem posoudili že je to ten pravej. Seděl jsem na takovým prkně asi po čtvrtý v životě, takže poznám kulový, ale pár vln jsem chytil a zdál se být vhodný i pro Gab, která taky párkrát uspěla při chytání vln.
Jen co jsme vylezli dorazil natěšenej Vilda....."Tak jdem do vody neé?" :) Chvilku jsem dělal drahoty, ale věděl jsem, že tu dětskou radost nemohu nepodpořit. Navíc mi slíbil narýsovat nějaký půdorysy a tak jsem souhlasil i s jeho první lekcí na prkně. Vilém ještě ani neuměl vyslovit slovo "vlna" a už jednu chytil a dokonce se postavil a ujel několik desítek metrů. To ho nakoplo a plácali jsme se tam ještě tak hodinu. Uspokojeni mokrými neopreny jsme se vydali pomalou procházkou po hraně limského útesu směrem domů. Na chvíli jsme se zastavili v jednou krásném parku přímo s výhledem na moře, krásným trávníčkem a palmami. Házeli si s Anu lítajícím talířem a pozorovali značný ruch a vysokou koncentraci zamilovaných párů. V tom nám došlo že je svatého Valentýna a tak jsme se s úsměvem sunuli dál po útesu. Další zastávka byl místní skatepark, kde jsme taky chvilku poseděli a pozorovali samotného MR. Theottise Beasleyho ejkejej obří ollie ejkejej doubleflip přes cokoli. Radost pohledět.
Večer k nám pak dorazila na návštěvu Romča s Pepou aby okoukli jakej jsme sehnali bejvák. Stáli jsme jen tak na naší terásce a pozorovali nádherný kaktus San Pedro, který kvete jen jeden den v roce, což se právě dělo...
Navíc obsahuje mescalin, kterej vyvolává až dvánáctihodinové halucinace, ale to nás nikterak nezajímalo.
Jak jsme tam tak stáli, házel jsem Anu míček nahoru na schody a on pomalu seskávával dolu z jednoho schodu na druhý a jí to hrozně bavilo. Až najednou jsem ve chvilce nepozornosti zvolil špatný úhel nadhozu a míček se neštastně odrazil od hrany schodu a prolítnul kolem mé hlavy jak meterorit oběžnou dráhou. Padal dlouhých sedm pater přímo do čísi zahrady. Bylo po tenisáku, což mě i Anu očividně mrzelo, ale byl jsem rád že ho Anu slepě nenásledovala. Z toho plyne ponaučení, neházet tenisák proti schodům. Člověk musí cestovat přes půl světa aby zjistil takovou kravinu.
OFFICE DAY
Úkol dne byl dojít na imigrační účad a vyřídit si povolení k uzavírání smluv v Peru, neboli razítko, které mi umožní legálně koupit auto.
Podrobný návod jak dosáhnout tohoto cíle jsem si našel na webu, kde je popsáno, naštěstí v angličtině od nějakých surfařů, jak postupovat.
Věděl jsem tedy, že musím vstát brzo, protože celý proces není extra složitý, ale rozhodně zdlouhavý a pracovní doba na úřadě koncí ve 13:00. V osm hodin ráno jsem již seděl v totálně přeplněným autobuse a díky starší peruánce, která se na mne dost tlačila, dospal s hlavou na jejích nadrech. Málem jsem kvůli tomu přejel zastávku, takže jsem se musel dost neohrabaně protlačit skrz neprostupný dav až k výstupu, hlídajíc navíc svou brašnu s doklady.
Úřad se nachází v centru staré Limy a to v tom špatném slova smyslu. Nikoli jako třeba Staré město pražské, ale spíš jako starej dobrej Žižkov. S potřebou umít si po každém kroku podrážku žabek jsem se dostal až před imigrační úřad. Vosí hnízdo, ve kterém to hučelo životem a ze všech možnejch míst vcházeli a nebo vycházeli lidé dveřmi proto určenými. U dveří vchodových stál oficír a pouštěl dovnitř na předložení pasu nebo občanky. Uvnitř jsem se najednou ocitl mezi "svými". Ze špinavé ulice jsem najednou stál uprostřed prostoru plného bělochů, cestovatelů s nakouslými jablky v ruce.
Paráda, postupuju podle návodu a mířím k panelu vydávajícímu lístky, který však obsluhuje žena a vedle ní stojí pro jistou další pán v uniformě. To je taková místní specifikace. Věci co jdou dělat v jednom, nebo k tomu není potřeba člověk, nebo dokonce není zapotřebí danné činosti vůbec, v Peru ji "dělají" dva až pět lidí. Napřílad když byla Gabi s Vildou v drogérii, která měla rozměr cca 7x7m, byli v ní 2 až 3 zákazníci a 8 obsluhujících.
Ale zpátky na úřad. Dostal jsem pořadové číslo, ale ještě předtím než mě další kolega v uniformě pustil do druhého patra, kde se nacházeli přepážky, musel jsem si jít ofotit pas a zaplatit k pokladně poplatek. Díky mé neustále rostoucí znalosti španělštiny jsem zhruba tušil, která chodba mě zavede k oné pokladně. Po cestě jsem zahlédl otevřené dveře a v nich další ženu mého dne a kopírku. Vlezl jsem tedy dovnitř a ukázal pas s dotazem zda si to můžu zde okopírovat. Nebyl jsem si jist zda jsem zde správně, jelikož zde nebyla žádná fronta a to bylo nanejvýše podezdřelé. Vnadnou úřednici však okamžitě zaujmul můj klobouk, který jsem ji musel okamžitě odevzdat. Odměnou mi byl úsměv do fotoaparátu a expresně okopírovaný pas. V tu chvíli jsme si všiml, že žena sedí za okýnkem, kde jsem zrcadlově četl "COPY" a za sklem solidní fronta. Pochopil jsem, že jsem si právě ušetřil dobrou půlhodinku. V zájmu všech zúčastněných jsem ukončil s úřednicí rozhovor o České Republice a vydal se hledat komu můžu vnutit svůj poplatek za budoucí úřední operaci.
To se zdařilo a byť jsem tentokrát musel vystát frontu, nebylo to tak hrozné, jelikož to celkem odsejpalo a navíc jsem čas zkrátil konverzací s chorvatem, který stál za mnou. Dozvěděl jsem se, že odcestoval do Peru již potřetí, a že zde měl do nedávna peruánskou přítelkyni. Jenže po nějaké době došlo ke střetu jejich odlišných povah a konzervativnosti...však taky on pohledný inteligentní a evropsky smýšlející chlapec a naproti tomu sic krásná ale pod tíhou těžkého křestanství vychovávaná dívenka. Prostě mladý chorvat nechtěl do chomoutu a tak vztah ukončil. To asi dívku natolik rozčílilo, že mu chudákoj roztrhala pas, a tak tu ted musí stát dlouhé fronty a zařizovat si nový aby mohl domů.
Poplatek zaplacen a jde se skrz hlídané schodiště nahoru do přepážkové místnosti. Čekal jsem asi dvě hodiny, abych zjistil, že mi chybý známý malý útržek papíru z letiště, který dostanete po příletu do cizí země. Z nějakého důvodu ho po mne vyžadovali a tak jsem nasadil spěšný výraz a hnal zpátky domů ho najít. Zbývala asi hodina do uzavření přepážek, takže to by závod nejen s mou blbostí ale i s časem.
Cestu autobusem už jsem měl nacákanou a tak jsem byl zpátky cobydup. Ještě znovu okopírovat i tento papírek, to pro mne nebyl problém, protože už tam mám své lidi. Tentokrát jsem to měl i se slevou. Znovu pro pořadové číslo a zpět do fronty zírat na televizi s čísli. Naštěstí jsme to stihl za pět minut jedna a po chvilce ťukání do počítače, mi bylo oznámeno, že žádost se bude vyřizovat hodinu a půl, a do té doby musím opustit toto patro, protože už zavírají. To jsem samozřejmě pochopil až po delší době, jelikož má vybroušená španělština má ještě určité mezery.
Dal jsem trochu potulky po zdejší čtvrti, koupil si zmrzku, která mi z prvu přišla trochu drahá /24kč/, ale potom co mi bez jediného líznutí málem spadla na zem, jsem si ji moc vážil. Zvláštní jak rychle člověk mění názor na základě okolností.
Po hodině a půl jsem dorazil zpět, dostal razítko a vypadnul pryč. Cestou domů jsem měl konečně čas pořádně sledovat celkové fungování místní autobusové dopravy. To je vám taková alchymie, to by jste nevěřili, kdyby vám to někdo říkal.
Vemu to trochu ze široka pro lepší pochopení situace. Jak už jsme si řekli na začátku našeho povídání, Lima čítá něco mezi 8-11 mil. lidí a jediná veřejná doprava je tu autobusová doprava. Žádné metro, žádná nadzemka, žádná tramvaj. Vlastně tramvaj tu je, ale jen takový dvě směšný trasy, který vedou od nikud někam a slyšel jsem o nich jen z Pepova vyprávění. Navíc všichni tu jezdí vlastními auty nebo taxíky. Kolo tu používá jen pár bláznivých evropanů, co mají zřejmě dobrou životní pojistku a pěšky je vše hrozně daleko.
Další hráč na scéně problematiky dopravy je to, že město funguje v podstatě na určitém extraktu principu Athénské charty což znamená, že náplň jednotlivých čtvrtí je vždy tématicky jednotná. V týhle čtvrti se prostě všude opravují auta. V tamté se zase prodává jen zboží týkající se počítačů a tiskáren, támhle zase je čtvrť kde se prodává oblečení atd. atd. To by měl Le Corbusier radost. Avšak jak nás to učil pan architekt Jehlík a my už to dnes také víme, důsledkem této organizace města je neustálý přesun lidí z místa "A" do všech ostatních míst a naopak. Při součtu všech možností pohybu se všichni potkáme na semaforu. Autobusy mají sice na hlavních tepnách vlatní pruh uprostřed ulice, jako u nás tramvaj, ale autobusů zde jezdí tolik, že to je vlastně skoro jedno.
To je další vtipná věc. Neexistuje zde žádný státní dopravce, proto tu není ani žádné hlavní autobusové nádraží, místo toho milion soukromých společností, které mezi sebou neustále soupeří o každého pasažéra. Což v praxi způsobuje několik konsekvencí.
1. Zmiňované 4proudé silnice vyhrazené jen pro autobusy se mění na závodní dráhu, kdo bude dřív na další zastávce.
2. Opravdu velký počet autobusů, což působí z prvu trochu komplikovaně a nevíte kam vlastně nastoupit, ale když do toho trochu prokouknete, má to výhodu, že neustále něco jezdí, takže čekáte maximálně minutu.
3.Ikdyž autobusů je hodně, tak lidí ještě víc a autobusy jsou neustále plné, hlavně ve špičce kdy lidi čouhají z okýnek aby se tam všichni vešli.
4.Soupeřivost mezi jednotlivými společnostmi dosáhla takové úrovně, že na určitých zastávkách stojí zvláštní pánové, kteří mají v ruce desky s tabulkou, do které zapisují před jakou dobou na dané zastávce byl autobus konkrétní společnosti. Tyto informace za úplatu prodává dalším řidičům autobusu, kteří se podle toho řídí. Vědí tak jestli mají jet rychle na další zastávku nebo jestli mají čekat a co nejdéle ještě na této zastávce, podle toho před jakou dobou projel autobus se stejnou trasou a v závislosti od jaké společnosti. Proto klidně vidíte autobus, který stojí na zelené a prostě čeká, nebo naopak, když vidí za sebou konkurenční autobus, rozjíždí se ještě se zákazníkem v otevřených dveřích.
Na tohle všechno tam ale není řidič sám. Každý má svého naháněče a výběrčího v jedné osobě. To je člověk, který neustále visí ven ze dveří nebo probíhá autobus a chrastí mincemi v ruce na znamení aby mu lidi platili za jízdu. A na zastávkách vyskakuje a nahání lidi na zastávce jako majitel ruského kola na pouti vyzývající k posledním jízdám. Navíc ještě přebírá ony tabulky s časama ostatních autobusů od hlídače času a taky občas předává nějaké obálky nějakým lidem, nebo kupuje pití pro sebe a pro řidiče. Tohle neustálé naskakování a vyskakování, zastavování a rozjíždění vyžaduje naprostou souhru naháněče a řidiče, která je jistě pilována dlouhá léta. Občas přistoupí někdo kdo se postaví doprostřed a začne vyprávět něco, čemu nerozumím, ale buď jen žebrá, nebo něco prodává. Takový člověk neplatí, nebo alespoň co jsem tak vypozoroval.
