Tak jako bájný Fénix vstal z popela, tak jako se marnotratný syn navrátil ke svému otci i náš blog o stavění je zpět. Né že bych si přál aby blog o stavění našeho domu byl nekonečný právě jako Fénix, naopak pevně doufám, že co nejdříve bude hotovo a nebude o čem psát.
 
 
Jelikož jsme dlouho nic nenapsali a od posledního příspěvku se pár věcí změnilo, je potřeba to vzít heky od podlahy. A to doslova.
 

V ateliéru bylo potřeba vyřešit dva typy povrchů. Beton v přízemí a dřevo v podkroví. Se dřevem to bylo od začátku celkem bez problému díky Podlahy Zikeš. S Leošem se známe, takže jsem věděl, že mu mohu věřit ohledně kvality provedení i rad okolo výběru samotného materiálu. Po pár konzultacích a variantách jsme dospěli k masivní podlaze ze smrkového dřeva, kterou jsme nechali vydrásat a finálně ošetřit lehkou bílou lazurou, aby dřevo vypadalo furt přirozeně ale pod nátlakem sluníčka rychle nežloutlo, jak to dřevo standardně dělá.
 
 
Horší to bylo dole s betonem. Nebo respektive s povrchovou úpravou betonu. S tím jsme museli hlavně začít aby vlhkost, která s něho při tvrdnutí bude odcházet nezkroutila dřevěnou podlahu v patře.  Bohužel jsem dodnes nenarazil na šikovného a kvalitního řemeslníka, co by měl chuť trochu experimentovat a zároveň to nebral jako příležitost finančně zabezpečit další tři generace svojí rodiny.

Ale abych nepředbíhal, vezmu to postupně. Na základový desce je daná geoška (geotextilie…), pak hydroizolace a na té je postavená celá dřevěná konstrukce domu. Teď jsme museli dát v interiéru 20cm polystyrenu jako tepelnou izolaci. Mezi hydro folií a tepelnou izolací musela být ještě znovu netkanka, protože by na sebe mohli materiály časem působit při přímém kontaktu nežádoucí reakce a materiál by degradoval. Polystyren se kladl ve dvou vrstvách po 10 cm a všechny spáry se lepily pěnou. S touhle šichtou mi pomohl kamarád Ondra, se kterým jsme tento pracovní víkend pojali poněkud nestandardně pro nás oba, a za jeden den cvakli ve dvou basu piv, zničili gril, roztrhali v návalech tance kdejakou plachtu a samozřejmě odvedli sakra dobrou práci s polystyrenem. Navrch pak přišla tenká 0,6 ocelová výztuž v podobě kari sítě a mohli nastoupit moji oblíbení poláci. Fachmani co dělají podkladní betony za dobrý peníze, rychle a ke všemu je s nimi sranda. Nebo spíš jen s jejich šéfem. Kluci jsou většinou totálně vyčerpaný protože dělají dva až tři kšefty denně a šéfik bud spí v autě nebo radí s cígárem v ruce. Častější kadenci slova „kurva“ jsem asi v životě neslyšel :D ale má to výsledky. Betonek je rovnej tak, že při zalévání vodou pro pomalejší tvrdnutí se skoro netvoří kaluže. Druhý den kdy je možné po betonu opatrně chodit, jsem ho vydatně zalil vodou a přikryl igelitem a nechal ho tam cca týden aby se snížil odpar vody a tvrdnutí bylo pozvolné a netvořili se praskliny.

Celá plocha ateliéru je rozdělena na dvě části – dílna a fotoateliér. Dílna je celkově laděná do temna a podlaha není vyhřívaná. Jsou zde umístěná 4kw kamna Jotul, která jsme již prověřili v zimním období a naprosto perfektně vyhřejou celej dům a díky litinové konstrukci přenášejí teplo právě i do podlahy.  Na hrubou betonovou podlahu jsme nanesli cementovou stěrku a tu pak zakonzervovali průhledným epoxidem který jsme následně brousili. Efekt je tmavší než jsem původně chtěl, ale i tak se výsledek povedl a údržba je bezproblémová.
 
Ve Fotoateliéru  je naopak vše řešeno v bílé barvě. Stěny, podlaha, schody atd. A zde byl jeden z problémů  - bílá barva. Byl nečekaně velký problém sehnat cenově dostupnou, chemicky nezávadnou a do interiéru vhodnou barvu, která odolá UV záření a všem mechanickým tlakům. Finální povrch měl být lesklý a jednolitý což se povedlo, ale s tou odolností vůči poškrábání už to je trochu horší. Použili jsme českou barvu Detecha, která zároveň vyrábí dámskou kosmetiku Regina a měli by zůstat spíš u šminek. Bílý nátěr se totiž relativně snadno poškrábal a zašpinil. Ve fotoateliéru je oproti dílně elektrické podlahové topení jakožto jediný zdroj tepla pokud nepočítám zmíněná kamínka.

Co nám ještě zbývalo vyřešit do zimy, byl příjezd k domu. Zde jsme zvolili českou žulovou kostku, která přijela až z Polska, jak jsem se dozvěděl při podepisování papírů. Tak jako tak se nám ocitlo 22 tun kostek na zahradě. No nebo spíš chudákům sousedům kteří s námi sdílí hranici, ale protože jsou fajn, hlavu mi neutrhli a dodnes tam pár kostek ještě leží :D Proces kladení kostek byl zezačátku velice zábavný a dost jsem se na něm zasekl. Jenže chyba byla, že jsem to dělal moc poctivě a trvalo mi to moc dlouho. Dokonce jsem zkoušel to odfláknout ale marně. Musel jsem si teda povolat pár dělníků kteří tuhle špinavou práci, ledabyle naházet kostky co nejrychleji na co největší plochu, zvládli na jedničku a teď už si v klidu parkujeme. Na jaře si půjčím žábu a lehce celou plochu přejedu aby se srovnaly drobné povrchové nerovnosti.
 
No vzal jsem to trochu hopem a bez zbytečných kudrlinek, ale jsem rád že jsem se vůbec dokopal ke klávesnici po tak dlouhé době a další blog snad bude zase trochu pestřejší. Ono rozpomínat si na rok staré události občas dá zabrat.