Po delší odmlce jsme tu zpátky s několika novými zážitky. Většina se jich motá kolem naší nový káry a kolem školy, která nám před týdnem začala. Taky za námi dorazil surfovat kamarád z Krumlova Filip Gutwirth, kterej tu zustane 3 měsíce.
Škola začala jak jinak než vtipně. Vyrazili jsme nadšeně k autu, že když do školy, tak stylově. Bohužel nebo možná bohudík, jsme nenastartovali a musel nás tam hodit strejda Marcos, který se zrovna probral a v bílým tílku se protahoval před barákem. Dorazili jsme na minutu přesně a hned u brány kampusu školy se nás ujmul místní šprt, který měl pomáhat s orientací novým studentům. Posadili jsme se do lavice a jakmile slečna spustila uvítací monolog ve španělštině, už jsme se nepřestáli smát. Bylo to spíš k pláči, protože jsme nerozuměli ani větu. Jen díky obrázkům promítaným na zeď jsme si mohli domýšlet a čem asi tak mluví. Na konec byl prostor i na otázky, což byla přesně ta chvíle kdy se Vilda začal drbat ve vlasech a vypadalo to jako že se hlásí. Když si to uvědomil málem si vykloubil rameno jak ucuknul. Následovalo focení na studentskou kartu a pak další přednáška. Zbylo na nás místo hned ve druhé řadě, takže jsme nemohli ani hodit šlofíka. Přečkali jsme tedy hodinu v bdělém stavu a šli si vyzvednout balíček s jídlem, který pro nás měli na uvítanou připravený společně s folklorním tancem a muzikou.
-podhled ze školní jídelny-
Došlo i na hromadné focení v parku a pak ještě jedna přednáška, která byla zaměřená na bezpečnost a jak se máme v Limě chovat. Přednášející byla hodně vtipná a hodně věcí předváděla až teatrálně, takže nebyl problém. Navíc měla prezentaci s obrázky a anglickými popisky, takže jsme se celkem chytali. Nebo spíš já, Vilém vedle mě kácel snad celej deštnej prales.
Přednášku o tom co máme a nemáme dělat jsem mohl posléze rozdělit na dvě skupiny věcí.
1. „Jasný, to ví každej, že si máš hlídat kabelku v autobuse, a navíc nejsem poprvé v nebezpečným městě, takže díky za rady"
2. „tak přesně tohle všechno už jsme porušili" např.: nebrat si v baru pití od cizích lidí. Často tu takhle někoho omámí práškama a pak okradou – zrovna včera se mi Vilém chlubil jak dostal drink.
Nejezdit mini taxíkama, protože když to do něj někdo napálí, je s vámi amen. Občas s nimi jezdíme, mají dobré ceny, ale většinu spíš bloudí než že vás přemístí.....
Neříkat nikomu nic o sobě aby nemohl ty informace použít ke sledování a krádeži - to nejde, musíme mluvit abychom se naučili španělsky.
Nechodit nikdy do nebezpečných čtvrtí a už vůbec ne v noci. Samozřejmě v jedný takový čtvrti nám došel s Gabi benzín...... no mohl bych pokračovat, ale předpokládám, že to budou číst i rodiče...
- takhle vypadá třeba jeden z těch méně bezpečných taxiků, těsně před uvedením do provozu-
Každopádně jak už jsem psal dříve, areál školy je fakt krásnej a můžete kdekoli sednout na trávník do stínu palmy a spát, učit se nebo být na wi-fi, která je po celém areálu. Okolo vás pobíhají veverky a dokonce volně se pohybující srnky. Úlet.
Máme auto, Jak psala Gábi v posledním příspěvku, máme dalšího člena rodiny, ale ne na dlouho. Každopádně za časů kdy ještě fungoval, jsme si udělali noční výlet k Ježíšoj. Přijel se totiž za námi podívat kamarád z Bakova, a tak jsme je vzali na noční projížďku Limou. Cíl byla velká skála nad oceánem, na níž je obří osvětlenej kříž dosahující rozměrů sloupů vysokého napětí a o pár desítek metrů vedle na hřebenu je nedávno postavenej rozpaženej ježíš jako v Riu. Je odtamtud nádherný výhled na celé město.
-takhle to vypadá u Ježíše za dne. Foto z výletu z dřívějška pro lepší představu o místě-
Když jsme se blížili k úpatí hory, kde končí veřejné osvětlení a začínají serpentýny a slumy lemující silnici na vrchol, došlo nám, že nám nefungují světla. To nás nezastavilo a díky záři, kterou město vydává jsme se relativně bezpečně vydrápali až k Ježíšoj. Tam vede už jen prašná cesta bez svodidel, takže strach byl na místě. Když jsme dosáhli vrcholu trochu mě vyděsili policajti, kteří tam zabíjeli čas. Myslel jsem si že nás okamžitě perzekuují za to, že prostě nemůžeme vidět na cestu. Naštěstí policie je v Limě hodně v pohodě a vůbec si nás nevšímali.
- v pozadí můžete vidět svítícího ježíše, kde jsme byli před chvilkou a tam mohla Anu běhat v pohodě na volno. Teď se nacházíme u svítícího kříže a tady už to má obšancovaný místní smečka, která na Anu štěkala a obíhala kolem auta.
Anu však statečně seděla na sedačce spolujezdce nad nápisem "LOVE" a koukala z otevřenýho okýnka co je to za blešáky -
Takže jsme počilili a nasbírali odvahu na cestu dolů. Když jsme se dostali zpět do města Vilda se nechal vyhodit v Barrancu, to je čtvrť s nočními kluby, a my pokračovali dál. Než jsme se ale z týhle čtvrti vymotali, došel nám benzín. Klasicky v nejhorším místě.
Tentokrát tomu nebyl tříproudový obchvat města jak tomu bude v budoucnu, ale naopak temná ulička, kde neprojede jediný auto za sto let a kolem se motají divný týpci co postávají na rohu a prodávají kokain nebo čekaj až bílejm idiotům dojde benzín. Jelikož už jsem v autě zbyl jen já s Gabou a Anu, nebyla to uplně nejveselejší chvíle v mém životě. Neměli jsme ani kanystr. Nevim jestli se nad námi ježíš smiloval za tu pochodeň míru, co jsme pod ním zapálili, ale najednou se ze zarohu vynořil modrej VW brouk, a já poznávám, že je to náš kámoš Gonzálo, kterej mi opravoval surf, jak jsem psal v předešlých článcích. Když viděl naši káru a poznal nás, vystoupil naprosto paralizovanej smíchem a ptal se co tam děláme. Vysvětlil jsem mu situaci a nabídnul mi, že mě hodí k sobě domu pro kanystr. V autě už nebylo místo na víc, jelikož tam vezl ještě kámoše, takže jsme se rozhodli, že Gabi zůstane se psem v autě schovaná a já dorazím co nejdřív. Gonzálo bydlel nedaleko ve čtvrti. Bohužel v tu chvíli, kdy mi předával kanystr, mu někdo zavolal, a začali řešit nějaký prachy, takže nebylo uplně vhodné mu říkat aby mě hodil zpět a čekat až dotelefonuje bylo taky dost riskantní. Vydal jsem se tedy na benzínku, kde zrovna probíhala inventůra. To by se člověk pos..al. Každá minuta mi přišla jak hodina. Nakonec jsem benzín ze stojanu vytěžil a vydal se za Gabou.
Jenže v tom byl ten háček. Nevěděl jsem kudy. Věděl jsem, že nejsem daleko, max 200-300 metrů, ale pravidelnost kolmých ulic a naprosto stejný charakter uliček mi dost ztěžoval orientaci. Asi po 10 minutách jsem našel správnou cestu a dokonce i auto s Gabou a psem. UF. Startér nefunguje. Takže Gaba roztlačuje dodávku, všechna čest, ale bylo to málo. Nakonec nám pomáhaj i ti kokainový fešáci, kterejm nevěřim ani nos mezi očima, ale vše dopadlo v pohodě a bez újmy a přebytečných pasažéru mizíme pryč, takže zpětně posílám dealerům omluvu za moje předsudky o jejich špatných úmyslech.
Odtud žádné fotky bohužel nemám, protože jsou prostě místa, kde se iPhone5 nevytahuje.
Tragická kára, takže svůj k svému:). Zatím to vypadá jako bychom byli servisáci na Rally Dakar než studenti architektury. Sloupek u předního skla je tak prohnilej, že podle mě na dalším výletě celý to sklo vypadne. No aspoň nebudeme muset řešit stěrače, který taky chyběj. Opravil jsem tomu světla, Vilda seškrábal zabarvený okna a zprovoznil zadní dveře. Celý den jsem se v tom hrabal, vyndal přívod paliva do nádrže, který teklo na dvou místech, zprovoznil ukazatel benzínu a blinkr, který taky nešlapal. Upevnil jsem celej motor ocelovým lankem, protože tomu chybí uchycení a drželo to jen na převodovce. Ještě jsem rozhejbal přední okýnka a mohli jsme vyrazit na náš první větší výlet.
Narvali jsme auto prknama a věcma na spaní a s 6ti hodinovým skluzem vyrazili směr jih. Dopadlo to přesně jak jsme nechtěli. Stojíme v totálně zasekaný dopravě a já se začal potit, protože jsem věděl, že nám brzo dojde benzín. Nevim ani jestli má cenu to psát. Je nadevšechno jasný, že došel. V kopci, v koloně, ve vedru, daleko od benzinky. Doposud jednoznačně nejčastější porucha je prázdná nádrž. Vilém s Filipem vzali kanystr a vyrazili hledat zdroj tekutého zlata. My jsme zatím s Gab seděli v otevřených dveřích a koukali na oceán. Do toho dorazili dvě policajtky, který nás obvinily, že za celou tu kolonu můžeme my a že nemáme trojúhelník a že musíme zaplatit pokutu. Bylo jasný, že nic platit nebudeme, jsme bílí a neumíme španělsky, nebyl tedy způsob jak to z nás dostat a tak se po chvilce odporoučely. Dorazili kluci s benzínem, nalili jsme to tam a nic. Startér byl na poslední štaci, sice občas fungoval, ale teď si dal pauzu. Došlo tedy na roztlačování.
Říkám vám, že startovat auto na zpátečku na tříproudé silnici řítíc se vlastně v protisměru všech ostatních normálních lidí co jeli popředu, nebylo úplně v pohodě, ale na pošestý to bez problému chytlo a mohli jsme to pálit co nám 3 litry stačily. Dorazili jsme na první benzínku, protože byla dost drahá, vzali jsme jen pár litrů. Zase jsme nenastartovali, takže roztlačovačka z benzínky přímo do křižovatky, kde jsme se ocitli hned v první řadě vozidel čekajíc na červenou. Bohužel o 90 stupnů špatně takže jsme zasahovali do obou pruhů. Jediný východisko bylo zmizet odtamtud než padne zelená a ten nažhavenej autobusák nás odtlačí až na protější drive-in. Zařadil jsem se tedy na červenou do plynulého toku aut směřujícího z města a nechali se unášet směr Panamericana.
Vůbec řidičova morálka tu klesá den ode dne. Červená není zeď, přednost z prava nebo na to že jedete po kruhovém objezdu, neznamená že máte přednost před auty přijíždějícími z ulice. Prostě čistá demokracie, kde jede více aut, tak ti ostatní čekaj. Včera jsem třeba zastavil na semaforu v první řadě v levém pruhu, v pravém hned vedle nás stálo nepojízdné auto v pravém pruhu, které zrovna vytlačili ze servisu. V tu chvíli jsem zahlídl přes ulici prodavače melounu ve tvaru pizzi, což jsem si tu oblíbil. Jelikož ta červená co nám padla tu většinou trvá dost dlouho, vylezl jsem z auta a šel si koupit meloun. Jenže, najednou padla zelená. Situace v první linii, kterou jsem popsal, jaksi neumožnovala žádný průjezd a já byl zrovna uprostřed obchodní transakce s melounářem. No začal jsem se pod tlakem klaksónů potit, stařík do toho nemohl najít drobný na vrácení....přiběhnul jsem s rukama plnejma melounu, protože Vilda křičel, že chce taky. Sednul jsem za volant a na oranžovou zmizel z křižovatky.
Trochu jsem odbočil od vyprávění, každopádně jsme zpátky v příběhu. Po cestě od benzínky jsme ještě odřeli jedno BMW, který před nás hodilo nervózně myšku a nějak to mlaďák s tátovým autem nevypočítal. Nás to nikterak netrápilo a pokračovali jsme dál.
Konečně jsme se dostali za město, jeli jsme po tý Panamericáně, genius loci teda má to musím říct – jinak je to nejdelší silnice na světě, která vede z Aljašky až dolu do Argentiny. Všude poušť, hory a oceán. Nádherná krajina. Měl jsem úplně pocit výjimečnosti, řítit se s takovou plechovkou po boku obřích tiráků, který se ženou ze severu až někam na jih. Bohužel, nám začalo čoudit do auta a museli jsme zastavit. Chvilku jsme hledali nádobku na vodu abychom zkontrolovali stav hladiny, až mi došlo, že hledáme marně. Tenhle fešák chladí vzduchem a to je trochu pešek ve 34 stupňovým vedru uprostřed pouště. Otevřeli jsme teda dvířka od motoru a pokračovali dál. Obhlídli jsme jeden surfový spot, viděli delfíny, chtěli jsme se ale dostat ještě jižněji a tak jsme zase nasedli, uvědomili si že nám to nestartuje, vysedli, roztlačili a zase nasedli.
Vilém se chtěl dostat na jednu pláž, kde byl domluvenej s kamarádama z Limy, že tam bude nějaká párty. Čekal jsem tedy nějakou sympatickou menší pláž, kde to zakempujem na dva dny a budeme surfovat a večer pivko. Takže jedeme po největší dálnici na světě, kde odbočky vypadají tak, že máte ceduli s městem, a dva metry za cedulí se nachází tato odbočka v podobě polní cesty bez nějakého odbočovacího pruhu nebo času na rozmyšlenou. Prostě chceš nebo nechceš odbočovat. My jsme chtěli a tak jsme to zalomili v oblaku prachu na silnici 5. třídy vedoucí na onu domluvenou pláž. Dorazili jsme tam a...... všude mlha. Obrovská pláž, kde byly v řadě vedle sebe velký kiosky, třeba 30 jich bylo, a nikde ani noha. Celkem se to i rýmuje „nikde ani noha, jenom samá mlha". Každopádně vypadalo to jak v lednu na balatonu nebo jako kdyby tam před patnácti lety vybouchla atomová puma. Bylo to hodně divný. Trochu jsme to omrkli a shodli se na tom, že chceme vypadnout. Až na Vildu, ten chtěl zůstat, minimálně si dát něco k jídlu v jednom otevřeným stánku. Vysvětlili jsme mu ale, že to není dobrej nápad a prodírajíc mlhou jsme se pomalu blížili zpět na dálnici. Už byla tma a výlet začal vypadat spíš jako průser než jako pohodová dovča.
- Vildova vysněná pláž v plné parádě -
Nevěděli jsme kde budeme spát ani kam vlastně jedeme. Auto ve kterým jsme seděli bylo víc než nespolehlivé a každý místo nám přišlo, že se tam nedožijeme rána. Nakonec jsme ve městě Mala (což v překladu znamená „špatně") našli skvělou uličku, která nás dvouma ručně vykopanejma tunelama ve skále dovedla až na pláž, kde jsme to trápení ukončili a rozbalili spaní.
Filip spal na zemi v obalu na surf, Vilda v hamace na pláži a my v autě. Ráno nás probudili rybáři, který se kolem našeho auta dostávali ke svým lodím. Zase mlha, tak jsme se sbalili, kupodivu nastartovali a vyrazili dál hledat vlny, nebo spíš bezmlhu. Nic zásadního jsme ale nenašli a tak jsme se shodli, že pojedeme zpět na ten spot, kterej jsme viděli předešlý den.
Jenže od tý chvíle to začalo. Na dálnici nám začal hodně smrdět motor, tak jsem to radši píchnul na nejbližší možný místo. Byla to příjezdová cesta k nějaké rezidenci, takže tam byl trávník a palmy, který zrovna zalejval místní zahradník, jinak všude okolo jen poušt. Bylo vidět, že motor dostává z neznámýho důvodu pěkně zabrat. Byli jsme ale 120 km od Limy, takže jsme se rozhodli dát mu odpočinek a pak zase popojet. Po hodině jsme zkusili auto roztlačit, když se však na několikátý pokus nazadařilo ani s pomocí zahradníka, bylo jasný, že máme problém.
Dálnice je zpoplatněná jako ve Francii, takže tu jsou po určité vzdálenosti „peáže", kde zaplatíte, dostanete lístek a jedete.
Klobouk dolů před peruáncema, protože poplatek za dálnici není nikterak vysoký, cca 60 kč na 60km hodně zhruba, každopádně k tomu mají odtahovou a servisní službu zdarma. Takže jsme zavolali a poslali za náma servisáka. Ten dorazil asi za hodinu a půl.
Chvilku do toho koukal stejně blbě jako my a pak řekl, že to roztáhneme na laně. Víceméně jsme se shodli, že jestli to nastartuje, pojedeme radši rovnou zpět do Limy, protože to vypadalo na pořádnej problém. V tu chvíli nám Vilém oznámil, že s námi dál nepojede a, že si vystoupí u té pláže a půjde tam na tu párty. OK. Auto jsme nastartovali, za doprovodu smradu popojeli několik kilometrů, vyhodili Vildu tam kde chtěl a jeli směr nejbližší město hledat servis, protože auto přidalo ještě divný zvuky.
„Město" byla velká ulice s domy po obou stranách, takovej western typ. Při hledání servisu nám to chcíplo, takže jsme stylově auto, už jen ve třech, do servisu dotlačili. Mistr nám tam namontoval ještě horší startér než jsme měli. Startér ani neškyt, což jsem mu předem říkal, protože byl uplně zrezlej. Nacož mistr odpověděl že uvnitř je ten startér je uplně novej. Naštvaně zase zmizel pod autem a vrátil nám tam ten náš.
- z týhle dvojky nám chtěl narvat startér. Motor se však nacházel o dva metry vedle uplně zrezlej a zaprášenej -
- KPZka od Autosalon Končický Nová Paka - & Friends - (děkujeme!:) -
Zkontroloval svíčky a kabely u baterky. Pak jsme to roztlačili a když to slyšel, požehnal nám a že on s tím víc nezmůže. Nalil nám tam ještě pro jistotu nějaký adjektivum na promazání a jelikož jsme neměli už žádný prachy, zaplatili jsme drobákama a slunečními brýlemi. Vans zafungoval i tady v poušti. Ujeli jsme pár kiláků a zvuk motoru byl natolik žalostnej, že jsme zase museli zastavit a rozhodli jsme se již nepokračovat dál.
Stáli jsme na odbočce k nějakýmu velkýmu skladu, odkud každých pět minut vyjel obří naloženej kamión. Jedinej funkční telefon měl Vilda, takže jsme museli shánět někoho, od koho si zavoláme o pomoc. Strážnej od těch velkejch vrat, kterej od boha inteligence moc nepobral, ale měl telefon a půjčil nám ho. Byl hodnej.
Zavolali jsme si znova servisáka. Ten dorazil celkem brzo, chvilku jsme se s ním dohadovali, již na konci svých sil, co teda potřebujem a pak nám namaloval na kus papírku odtahovku a my kejvli, že když je to gratis tak proč ne. Mohli nás však hodit jen na konec placenýho úseku, což znamenalo opravdu hodně vzdálené předměstí Limy.
Jak odtahovač řekl, tak učinil a dovezl nás k benzínce na okraji města. Odtud nás měl vyzvednout a odtáhnout Marcos, se kterým jsme ale byli v polovičním kontaktu jen přes SMS od servisáka. Situace vypadala následovně: stojíme na kraji města, kde ani není asfaltka, a jezdí tam jeden kamion za druhým, takže neskutečnej prach.
Už je dávno tma a auto máme narvaný věcma. Už 24 hodin jsme nic nejedli a čekáme na odvoz, kterej ale nevíme jestli přijede, a jestli jo tak nejdřív za 3 hodiny. V ulici na jejímž začátku jsme stáli probíhala scénka zase jak z filmu. Kolem cesty jsou obchody, takový otevřený garáže v podstatě a v jedný tý garáži je občerstvení, o půl metru vedle v garáži je diskotéka, o další půl metr vedle probíhá pohřeb a za další metr právě hraje svatební pochod a mladý pár si tam říká své ANO. To prostě nevymyslíš.
Je asi 10 večer a přijíždí v oblaku prachu sám svatý Marcos. Místo toho aby byl totálně nasranej, že se musí táhnout večer po práci za nějakejma rumunama, co koupili nejlevnější káru, někam do míst kde se prostě nechceš objevovat, tak místo toho vystupuje z auta rozesmátej dobře živenej světec s otázkou „que pasa amigo". Obejmul jsem ho a začal vyprávět. Pak jsme nahodili lano a vyrazili na hodinu a půl dlouhou cestu domu.
Druhej den jsme jeli s Marcosem odtáhnout auto do servisu, uplně vás nechci zdržovat podrobným vyprávěním a ani sám nemám nervy to v podstatě po druhé prožívat. Takže to shrnu spíše bodově. Jedeme na laně Limskou dopravou přes celý město, do čtvrti, kde se opravují auta. Přijíždíme do servisu, kde má Marcos kámoše.
Tady čekáme dvě hodiny na týpka, kterej tam měl být a měl by auto opravovat... Přesto, že auto už stálo na díře a vypadalo to slibně, což mě samotnýho překvapovalo. Po dvou hodinách kámoš nedoráží a asi nedorazí. Mezitím nám majitel servisu oznámil, že máme vypadnout, že mu tam akorát zabíráme místo pro lukrativnější kšefty. Takže zase na lano a hledat na slepo servis.
- týpek provádí diagnózu přímo z auta. Maj to ve voku klucí -
Na potřetí uspějeme a chlapík nám leží pod autem a vyndává startér aby ho opravil. To je první fáze, až to nastartuje zjistí se zvuk motoru atd... To už je půl druhý a já volám již po druhé Vilémoj že nestihnu ani ten další předmět ve škole, ať mě tam zapíše stějně jako na ten v deset, kterej jsem taky nestihl. Zvládl to, jsem zapsanej! Šikula. Klasika zápis a já zase nejsem ve škole, nevim jak to dělám ale ještě se mi to za těch 6 let studií nepovedlo. Ve 4 je startér opravenej, startujeme a zjištujeme, že motor se brzo rozskočí. Marcos musí do práce, takže musíme ukončit dnešní servis den. Auto odtahujeme do nedaleké kamarádovy placené garáže, kde auto může stát zadarmo.
Další den, středa, opět vyrážíme přes celý město za naším autem hledat člověka, kterej opraví motor. Nabíráme nějaký opraváře u nich v dílně a vezeme je do garáže, kde stojí dodávka. Poslechnou si motor a konstatují, že je to v prdeli a že to bude stát xx dolarů. Takže je vezeme zase zpátky odkaď přišli. Druhej mechanik vypadal o moc víc sympaticky a řekl si i menší prachy, takže jsme si plácli a domluvili se na pátek, kdy motor vyndáme.
- čtvrť, kde mají všechno na VW, náš nový domov -
Ve čtvrtek jsme totiž měli první oficiální den ateliérů ve škole, a jelikož nás nevzali tam, kam jsme chtěli, museli jsme naskočit do jiného již rozběhnutého vlaku. To se po 4 hodinách prezentací ostatních spolužáků povedlo a tak byl den hned o něco veselejší.
Pátek 6:30 vyrážim na ranní surf než pojedu řešit káru, když se najednou ve dveřích od koupelny zjeví Vilém, se slovy: já jdu taky. Tomě trochu zaskočilo, protože dorazil asi před hodinou, ale aspoň se ve vodě probere... Nemáme auto takže jedeme autobusem, což není uplně optimální nastavení pro cestu se surfem, ale zvládáme to a skáčeme do ranního oceánu. Když jsem se dostal na line-up, vidím, jak Vilda už sedí zase na břehu. Celkem jsem mu rozuměl, v tomhle stavu je ta hranice, kdy to ještě jde a je to fajn na probrání velice tenká od toho kdy už to prostě nejde.
Osvěženi se vracíme domu a Marcos nám oznamuje, že nemůže jet s námi, že má druhý den nějaký zkoušky, ale že nám půjčí auto a ať jedeme sami. Představa jak s týpkem vyndávám motor, řešíme co tam je špatně, kolik to bude stát a posléze jedu koupit náhradní díly neznámo kam, nás pobavila a souhlasili jsme. To zaskočilo i samotnýho Marcose, protože čekal že nepojedem a nebude nám muset půjčovat auto. Bereme jeho Daewoo, vomlácený jak kbelík na stavbě, a tečeme proudem páteční dopravy na místo určení.
Po chvilce bloudění mám spálenej loket, kterej ale člověk musí mít z okna ven když má automat, ale úspěšně dorážíme za Juliem (Chuliem) – naším servisákem do jeho dílny. Jelikož je plná vraků dohoda zněla, že sem auto nepotáhnem, ale jen vyndáme motor a ten tady rozeberem. Julio ze země shrábnul nějakej vercajk do ruky a jedem. Koukal jsem na něho trochu s nedůvěrou, že jedeme vyndávat a převážet motor z dodávky a frajer má v ruce šroubovák, tři klíče a v kufru hever. Nic, je to profík, po deseti minutách je motor venku. Pozorně jsem ho sledoval abych to pak v Mexiku zvládnul taky až se něco posere. Větší problém než vyndat motor bylo narvat ho do markusovýho sedanu. Nakonec jsme ho usadili do kufru a nechali čouhat ven. Julio se celou dobu smál, mimochodem moje uchycení motoru na ocelové lanko ho taky hodně rozesmálo a konstatoval, že to je úplně k ničemu.
Když jsme se rozjeli ještě se mě zeptal jestli k tomu autu mám vůbec papíry, že jestli nás takhle s tím motorech chytnou policajti a nebudem mít doklady, jdem rovnou sedět. Nebyl jsem si úplně jistej, ale bez zaváhání jsem mu to odkejval, aby nebyl nervozní. U Julia v garáži, respektive na chodníku, protože jinde nebylo místo, jsme motor rozebrali a zjistili, že je mimo jiných milionu věcí, v háji 3. válec. I přes dostatek oleje to tam nějak nešlo. To potvrdilo naše prognózy již z dálcice když jsme jeli, tak motor zněl jak když jede na tři válce. Tenkrát jsme ale doufali, že to jen svíčkou. Tu jsme už tenkrát vyměnili za novou. Tu jsem měl shodou okolností u sebe v KPZce, kterou jsem dostal na cestu od kamarádů z Paky. Konča věděl, že se bude hodit, lyšák jeden.
Každopádně motor nám svíčka neopravila a teď ho tu mám před sebou v podobě náhradních dílů.
Zkrátím to, oběhali jsme obchody a dílny se soustruhy a stroji na obrábění kovu, kde jsem v průběhu tří následujících dnů strávili dost času a vyjednali repas motoru za 16 tis. Kč včetně Juliovy práce na rozebrání a složení.
Uvidíme, za týden by mělo být hotovo.
