B. E. T. O. N. 

Architekti často ohrnují nos nad zahradními architekty jako nad mladším bráchou, přitom si neuvědomují, že to letos bude již 150 let co právě jeden pařížský zahradní architekt Joseph Monier vynalezl železobeton. Tuhle kouzelnou věc, která umožnila vznik takovým jménům jako Le Corbusier nebo F.L.Wright. A protože železobeton slaví takový pěkný kulatý narozeniny rozhodli jsme se mu v rámci našeho skromného rozpočtu věnovat na oslavu většinu našich úspor v podobě 150 kubíků železobetonu pod naši skromnou dřevostavbičku.

Dnes je 4. srpna a my jsme zalili poslední kubik, kterej nás dělil od dodělání základů pro náš dům, ten první jsme lili 16.května. To jsou necelý 3 měsíce který vám teď shrnu no několika řádků.

Ten stres naředěnej porcí vzrušení, který mě proudili v žilách stejně jako beton kterej se zrovna valí vyhloubenými základy je boží, mám trochu strach že je to návykové. Stejně jako adrenalin při sportu, kde se musíte spolehnout na vlastní dovednosti, tak i tady jsem se musel spoléhat na vlastní, v podstatě nulové zkušenosti, a to je teprve zábava.

Prvních 30 kubiků padlo na zalití vykopaných pasů v rostlém terénu, kterými jsme vyplnili obadva domy a sklep. Následně se vyšalovali schody v základech pro překonání výškového rozdílu mezi sklepem a tam padlo dalších 12 k. Můj naivně vypadající šalung kterej měl vydržet nápor dohromady  24 tun přežil jen díky mojí silné víře v cokoli. Touto několikadenní akcí jsme zažehnali uplně nejhorší období, kdy máte odkryté vykopané základy a modlíte se aby nezapršelo, nebo se vám nesesunuly boky stěn. Oboje se nám stalo tak vím o čem mluvím :)

Každopádně poprvé jsme se prošli po něcem, co neprášilo nebo neklouzalo. Ale jak to tak bývá v životě, zažehnáte jednu obavu a hned se vyloupnou další dvě. Takže jsme nelenili a hned po několika dnech jsme začali zakládat první řadu ztraceného bednění. To jsme si nechali dovézt na stavbu ze stavebnin Dama MB, kde nám vyšli hodně vstříc nejen tím, že když viděli kam ty palety chceme nechat složit, tak nám poslali nejlepšího řidiče, ale i operativním závozem doslova na zavolanou.

Pro někoho, kdo neví očem mluvím, ztracené bednění jsou takové betonové tvárnice, které tvoří v podstatě jen 4 stěny. Tyto tvárnice vyskládáte na sebe jako cihly a tak vytvoříte jakousi dutou stěnu. Tu potom “jen” zalejete betonem a tím se vytvoří monolitická pevná stěna, která bývá často vystužena v průběhu stavění železem. Tvárnice, které nazýváme ztracené bednění jsou navíc vyráběné z vysušeného betonu, tekže jsou sami o sobě relativně křehké, ale po zalití se nasáknou betonem a spolu s ním vytvoří plnohodnotnou nosnou stěnu.

Každopádně alfou a omegou každého ztraceného bednění a v podstatě každé zdi je takzvané založení. To jest první řádek, který se většinou ukládá do suchého betonku, aby jste si poklepáním mohli tvárnici uložit do roviny podle vodováhy a rozměru půdorysu. Zde už se narozdíl od kopaných pasů hraje na milimetry, jelikož každá odchylka se v délce či výšce zdi následně projeví jako velice problematický rozdíl...

Kéž bych si tyhle svoje řádky mohl přečíst před třemi měsíci:)

Vono je totiž rozdíl když vám příjde zakládat 27m dlouhou zeď pečlivej zedník s 2m dlouhou vodováhou nebo křehký starší pán se 70cm dlouhou vodováhou, aby se mu vešla do brašny. Mě osud nadělil oba dva případy, asi abych viděl ten rozdíl v přístupu k práci, a tak jsme často doháněli co se předešlý den nepovedlo. 

Byl to boj, ale ve finále to nedopadlo nejhůř a zedníci se uprostřed se zdmi nakonec potkali. Založení zhruba 160m v né úplně závratném tempu nám trvalo cca dva týdny. Nyní přišla moje chvíle - blbej a silnej. Rovnání dalších řádků se totiž provádí již na sucho a vázání armatůry taky není nic na co by člověk potřeboval vysokou školu. 

Armatura se váže tak, že po založení první žady bednění  vemete vrtačku a 40 cm dlouhým vrtákem navrtáte v každé cihle dvě díry do betonového pasu pod nimi. Do vyvrtané díry pak zapíchnete cca 1,5m dlouhý prut. Tak vám vznikne řada stojících železných prutů, no a vy musíte vzít tu jednu cihlu, která váží 25kg a zvednout ji nad hlavu a navlíknut ji na drát a spustit až dolů na první řádek. No a celkem tam těch cihel máme 1600. To je 40 tun v rukách. V těch mejch asi 20t a 20t v ruchách přátel z ukrajiny. 

Ztracené bednění se může zalívat pouze do výšky 4 řad, protože jinak by už nemusel beton skrze armaturu a vazbu cihel bezpečně protéct až na dno, a také by při příliš vysokém zalývání hrozilo vyvalení spodních cihel pod náporem příliš velké váhy nezavadnutého betonu. Z tohoto důvodu stavba nejde udělat a zalít na jeden zátah, ale musí se postupovat po sekcích. Vzhledem k velikosti objektu jsme zvolili plnění betonu přímo z mixu, který přijel na stavbu s již namíchaným kvalitním betonem z nedaleké betonárky Hofman, kterou mimochodem mohu maximáně doporučit.  Jelikož jsme později zalívaly desku s jinou nejmenovanou velkou firmou, protože Hofman měl plno a my museli nutně betonovat, vím jaký hovado vám může na stavbu s mixem přijet. Jinak bych si taky celej život mohl myslet, že všichni mixéři jsou sympatičtí usměvavý a především ochotní a šikovní. Takže doporučuju si zjistit reference na firmu, která vám beton bude vozit, protože skoro vždy je manipulace s mixem na stavbě náročná a vyžaduje nejen obratnost řidičů ale i dobrý stav techniky, což není úplnou samozřejmostí.

Když jsme konečně dosáhli finální výšky bednění, mohli jsem si připravit odpady, které jsme rozmístili podle plánů a usadili je do výšky budoucí základové desky. Poté  jsme začali navážet připravenou suť, kterou jsme postupně hutnili a zaplnili jsme tak celý obestavěný prostor. V jednom rohu domu nebyla potřeba vůbec, jelikož zde byly jen dva řádky ztraceného bednění oproti tomu na vzdálenějším rohu bylo řádků 6 a padlo tam několik tun zavážky. Posledních 15 čísel jsme zavezli štěrkopískem, také zhutnili a urovnali do úplné roviny. Zde vznikla především u žen a LGBT komunity  oblíbená fotografie v amerických legínách s vibračním tělesem zvaným vibrační pěch.

No pak už jsme jen s Gab položili kari sítě, svázali je a čekalo se na vylití základové desky. Věděl jsem, že k tomu budu potřebovat odbornou pomoc, jelikož je to celkem velká plocha, musí se to dělat rychle a navíc přesně, domluvil jsem si tedy místní, šikovný zedníky, kteří mi pomáhali se zakládáním zdí. Přesto jsem si sám cvičně asi týden před tím vyšvihnul podkladní beton ve sklepě, kterej nedopad uplně nejhůř ale na medaili to taky nebylo.

Nadešel den D, den vylejvání desky. Mít hotovou betonovou desku to je totiž pocit mnoha lidmi řazen vysoko nad orgasmus a tak není radno to brát na lehkou váhu. 

Když dorazil první mix z již zmíněné nejmenované betonárky, mysleli jsme, že toho řidiče z auta vytáhnem a složíme si to sami. Tenhle pán by podle mě neuměl řídit ani autíčka na pouti, ale i přes jeho veškerou snahu vyřadit převodovku z provozu jsme 150m2 zvládli zalít a dorovnat za  3 hodiny. Táta s radostí v takových situacích říká, že se mnou je radost spolupracovat, protože mám takovou kliku, že vybruslim z každýho průseru.

Desku jsme museli následně několik dní kropit, aby v těchto vedrech nepopraskala a my si hodně užívali chození na boso po našem novém rovném a betonovém čemsi co ukončovalo jednu velkou etapu a druhou velkou otevíralo.

Asi po týdnu jsme povolali symfonický orchestr v podobě party kluků z Jilemnice co dělají hydroizolace pod vedením pana dirigenta Valenty a za tři hoďky položili kompletně celou hydroizolaci a zase zmizeli jak pára nad hrncem. Radost na ně koukat jak jim to šlo od ruky a nenechali po sobě kousek bordelu, až mě to celkem naštvalo, když jsme tam za pár dní potřeboval na něco kousek geotextilie kterou používali a nenašel jsem tam nikde jedinej odstřižek.

Zbývalo nám udělat opěrné zdi dole u sklepa a budeme ready na pokládání panelů, které propojí oba domy a zastřeší podzemní garáž. Jelikož už jsem něco vokokal, zdi jsem si uspěšně založil sám, když však došlo na jejich první zalejvání betonem zastihl nás dva dny před tím vydatný lijavec a podmínky pro zajetí mixu do sklepa byly dost sporné jak se později ukázalo. Prozíravě jsem nechal povolat místo naleštěnejch Mercedesů starou dobrou Tatru která projede všechno. Teda kromě jílu. To je taková sračka, že kdyby v 68 jeli Rusové přes ten náš kopec, tak se tam kloužou dodnes.

Každopádně Tatra samozřejmě zapadla ještě před tím než jsme z ní vyždímali jediný zrnko betonu a tak jsme museli do místního Agrochovu s prosíkem o pomoc. Tam nám náčelník přidělil šikovnýho Máru H. kterej sice dorazil s traktorem, ale když to viděl vymyslel, že bude lepší než Tatru tahat, vyvozit z ní ten beton přímo do bednění a pak prázdnej mix vycuknem lehce.

Mezitím co jsme předním nakladačem vozili beton z mixu do bednění, tatra se odlehčovala a svítící slunko vysušilo hlínu natolik, že po několika hodinách a pár pokusech se z kolejí mix hrdině dostal sám.

Potom co našich nejdražších 6 kubiků bylo na místě a mix odjel, šli jsme s Gab čistit místní komunikaci od bahna který z tý tatry podle mě lítá ještě teď.